Only Lies | JiHope

-seumultasot-

Po celé té podivné situaci jsme strávili ještě několik hodin mluvením o naprosto všem, bylo to krásné strávení zbytku dne. Upřímně, vůbec se mi nechtělo domů, jenže jsem se nemohl po Yoongim dožadovat aby mě nechal spát u sebe.

Právě jsem seděl ve své posteli a přemýšlel o celém dnešním dnu. Nevím co si o tom všem mám myslet. Bylo to všechno dobré, zlé, ne zrovna normální? Jsem zmatený. Něco uvnitř mě by si přálo, aby se celý dnešek odehrával celý od začátku, možná tedy jen ne tolik stresující, jen ty hezké chvíle.

Můj rozhovor s Hobim. Všechno co mi řekl mě nutilo o něm přemýšlet. Jeho situace, to co prožíval. Přál bych si mu pomoct, ale jak já bych mohl?

A pak je tu Yoongi. Ten je zase- prostě sám sebou, řekl bych. Asi je tu něco co mu na mě vadí a co způsobuje to, jak se ke mně chová a jaký má vůči mně postoj. Nevím co jsem mohl na nějakém z našich setkání zkazit. Možná to, co já jsem shledával zábavnou, klidnou a příjemnou konverzací on viděl jako ztrátu času, nudu a přetvářku. Stávalo se mi to často, za přítomnost jakéhokoliv člověka, jakéhokoliv věku, v jakoukoliv chvíli a to, co mě na tom mrzelo nejvíc bylo to, že ten dotyčný mohl být člověk který ke mně měl třeba i vážnější citový vztah. Nevím jestli stojím tak moc za nic, nebo mě jen ostatní nechápou.

Uplynul týden než jsem se znovu s Yoongim nebo Hoseokem shledal. Z jedné části mi to přišlo uklidňující, konečně si odpočinout od ostatních a vyčistit hlavu z toho všechno co vám jsou schopní nasadit do hlavy, ale z té druhé jsem už postrádal Yoongiho trapné vtipy a Hoseokovy stydlivé úsměvy které se snažil schovávat.

Spolu s termoskou v ruce, která v sobě měla dostatečný objem černého čaje, aby mě postavil plně na nohy, jsem vyrazil směr okruh na ranní procházku. I když jsem nikdy nic takového nedělal, ten den jsem se na to cítil. Vzduch kolem mě byl příjemně chladný a jemný vítr pročesával moje vlasy, schované pod kapucí mikiny, která mi sloužila jako takový částečný úkryt pro ně, jelikož jsem ráno byl moc líný na to, abych je učesal. Stejně by mi zase nedržely jak by měli a byla by to zbytečně další ztracená čtvrthodina, možná i déle, plná nespokojených mručení, kňučení a povzdechů. Kapuce mi tedy nyní poskytovala tu nejlepší možnou variantu kterou jsem mohl zvolit.

Mé nohy se zastavily u mně velmi známého krámku s kávou a cukrovinkami. Následujících pár dní jsem měl volno, ale i přes to jsem šel dál.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem zdvořile všechny v místnosti jakmile jsem vešel. U stolu seděla postarší žena s hrnkem kávy a o židli nebo dvě dál nějaký mile působící muž kolem jeho sedmdesátých let. A za kasou stál chlapec který se na mě spokojeně zubil. Samozřejmě Yoongi. Ani mi nějak nedošlo že by tu mohl být, měl jsem zřejmě vypnuto víc než bylo zdravé.

„Ahoj Jimine,“ zasmál se jemně, ale hned potom jeho úsměv tak nějak vybledl.