Only Lies | JiHope

-ilgop-

„Proč? To mi nedůvěřuješ?" nechápavě skloním hlavu do klína. Chci mu jen pomoci, tak jako on chce pomoci mně. Co je tak těžké na tom to pochopit? „Já nejsem tak lehkomyslný jak vypadám já-" opět začne s tím, co mu jde velmi dobře, skákat mi do řeči.

„Ne, není to z tohohle důvodu, ale nechci tě zatěžovat svými problémy. Ty máš svých zajisté dost a nepotřebuju... Ne nepotřebuju, spíš tě nechci zatěžkávat těmi blbostmi co trápí mě, chápeš?"

„Tak to teda ne chlapečku," začnu tónem, který překvapí i mě samotného. „Já jsem tobě slíbil, že když budu mít problém, tak mi s ním pomůžeš. A ty mi tady teď slíbíš úplně to samé, jasný?" stále nevěřím tomu, co jsem právě vypustil z pusy. Nechápu, co to do mě vjelo...

„Ale pochop-" neslyšel snad co jsem před chvilkou řekl? 

„Ne, nepochopím. Nechápu to, že ty se klidně můžeš prát se svými a i s tvými problémy a já mám jen sedět a čekat jestli jsi v pořádku a všechno okolo?" slyším jak jsem lehce zvýšil hlas, zklidním se a promluvím znova, tentokrát spíš konejšivým hlasem. „Já moc kamarádů nemám," vidím jak se nadechuje aby něco řekl, ale rukou ho umlčím. Tohle mě nechá hošánek dopovědět. „Ani nevíš jak krásné a nové je pro mě trávit svůj volný čas takhle. Yoongi, slib mi to. Rád ti se vším pomůžu, já nemám moc problémů co se týče tohohle," lež a to s kamarády také, nemám jich pár ani málo, ale žádné. Jsem vždy ten, který při laborkách dělá sám, na oběd radši ani nechodí a jeho nejoblíbenějším místem je knihovna.

„Ach." povzdechne si a koukne na mě, propaluje mě očima a hledá něco v mém podvědomí. Jenže proti tomuhle jsem již odolný, nikdo ze mne nedokáže číst, nejsem otevřená kniha jako jsem býval dřív, ty časy jsou pryč a už se jen tak nevrátí. Stalo se toho moc. 

Za tu se toho stalo mnoho, víc než dost lidí mě opustilo. Ne v tom smyslu, že se ke mně odvrátili zády nebo podobně, ale zemřeli. Mezi nimi byl i můj nejlepší kamarád, již od narození trpěl leukémií, stejně jako jeho otec. Nevěděl jsem, že je to v tak špatném stavu, že by to mohlo ohrozit zdraví, ale stalo se. Sice je to už nějaký ten rok zpátky, ale stále na to často vzpomínám se slzami v očích.

„Řekni jen ano. Stačí mi klidně i pokývání hlavou. Jen...  Prosím nemlč, ticho mě v tvé blízkosti neskutečně děsí." co jsem to právě vypustil z úst?

Občas se ani nedivím, že na mě lidi kašlou. Co získají tím, že se se mnou baví? Maximálně tak otravného kamaráda, kterému na nich, občas až moc, záleží a stejně se se mnou baví jen pokud něco chtějí nebo potřebují. Jsem hold od přírody starostlivý o ostatní. Často se mě kamarádi ptali, proč jim nedovoluji chodit přes přechod když již autům svítí červená, ale zelená pro chodce ještě nenaskočila. Bylo mi trapné jim říct, že prostě nechci, aby je srazil nějaký náhodný přiopilý debil či něco jiného.

Sklopím hlavu, nejsem teď schopný se na něj třeba jen kouknout.