Only Lies | JiHope

-seumulse-

„Neříkal jsi mi náhodou předtím, že otec nechce, aby ses s ní vídal?" napadne mě najednou. Jestli by nechtěl, aby se vídali, tak proč by ho nechával ve stejném dětském domově jako je ona? „Nemáš tedy bydlet náhodou s ním a ne tady?" nejde mi to do hlavy. Tvoříš mi v hlavě moc otázek Hobi. Jsem ohledně tebe tolik zmatený.

„Jsem tu přes týden, je to něco jako moje kolej. Spím tam, ale zároveň pomáhám vychovatelkám se všemi těmi dětmi," usmívá se tolik jako Yoongi když je šťastný? Sakra, úplně jsem zapomněl na Yoongiho!

„Musím se vám omluvit, budu muset jít, zapomněl jsem, že bych teď měl být někde úplně jinde. Prosím promiňte mi to, někdy vám to vynahradím," pokloním se jim, nepočkám ani na odpověď a rozběhnu se směrem cukrárna. Bude tam na mě čekat? Bude se mnou chtít ještě vůbec nějak dneska mluvit?

Zastavím se až před zadním vchodem do jeho domu a zazvoním. Předpokládám, že bude doma a nikam nešel. Doufám, že moje předpoklady jsou správné, jelikož nechci běhat z restaurace do restaurace a hledat ho.

Dveře se po chvíli otevřou a v nich stojí Yoongi.

„Opravdu se ti moc omlouvám, já-" to si to nenechá ani vysvětlit? Prostě to musí udělat.

„Nic se nestalo, jen jsem doufal, že to prostě probereme. Půjdeš dál?" ani jsem nečekal, že na mě bude až tak nenaštvaný, nebo to snad jen hraje?

„Jestli si se mnou chceš ještě pokecat," mírně se usměju, abych nestál stále zamračený. Zaslouží si to, abych se na něj usmíval a měl z toho dobrý pocit. Když si to tak uvědomuju, spíš jsem byl po většinu času bez výrazu. Samozřejmě až na pár vyjímek.

„Tamto necháme plavat, ale rád si s tebou pokecám," zasměje se, když vysloví poslední slovo. Víc mi pootevře dveře, abych mohl vejít. Tohle je až moc podezřelé. To se ani trochu nezlobí, že jsem ho tam nechal?

„Chtěl bych vědět, co jsi mi chtěl předtím." zvednu k němu hlavu, když si zouvám boty.

„Už jsem to vyřešil, nestojí to za zmínku," zasměje se a sundá mi bundu, kterou následně pověsí na věšák. „Dal by sis něco? Musíš být hladový," zeptá se ustaraně.

„Nemá-"

„Dostaneš kimbap," děkuju Yoongi, právě jsem ti chtěl říct úplně něco jiného ale dobře, prostě mi pořád skákej do tý řeči.

„Tak děkuju teda," nebudu se s ním hádat, nechal jsem ho tam a odešel, musím to překousnout. „Moc toho ale nesním," varuji ho a zajdeme přes obývák do kuchyně. Jakmile mě pobídne posadím se k baru a sleduji ho, jak hledá cosi v lednici.

„Nedáš si třeba džus nebo cokoliv jiného k pití?" vytáhne talíř se zmiňovaným jídlem a i s hůlkami to přede mě položí.

„Voda mi bude stačit," nemotorně jsem uchopil hůlky a dal si první kolečko do pusy. Yoongi mi mezitím nalil do skleničky vodu.

„Nechápu jak k tomu můžeš pít vodu," zakroutil hlavou a položil ji vedle talíře na bar.

„Ty si se mnou nedáš?" podivím se a upiji ze sklenice.

„Už jsem jedl a navíc nemám hlad," uhne pohledem a obejde linku, aby si mohl sednout vedle mě.

„Tak se rozhodni, nemáš hlad nebo jsi už jedl?" zvednu obočí a než stačí odpovědět nastavím před něj další sousto. „Ani nic neříkej a prostě jez, klidně tě budu i krmit, ale jíst prostě budeš, jasné?" zamračím se, když se pořád nemá k tomu, aby tu pusu otevřel.