Only Lies | JiHope

-seumul-

„Ne, sedím tady. Nemůžu odejít.“ ozve se za mnou. Možná se nepohybuje, jen se ozvěna pokaždé ozve jinak.

Otočím se tedy ke vchodu na střechu, abych ji mohl opustit a sejít do patra pod ní.

„Mohla by jsi mi popsat, kde asi tak jsi?“ rozhlížím se všude možně a koukám do každého kouta, který najdu.

„Je tu na stěně nějaký nápis, ale nepřečtu ho. Jsou to nějaké divné znaky.“ slyším ji víc. Kde může být? Není možné, aby někomu vběhla do bytu. Teď mě tak napadá, to tu nikomu nevadí, že tu řvu jak idiot? Nikdo nevyleze, aby mi řekl ať jsem zticha? Musí tu někdo bydlet, tenhle dům je na devadesát procent obydlený. Není totiž tolik zvhlý a před několika dveřmi jsou i položené boty.

„Nepamatuješ si, kudy ses tam dostala?“ tohle by měla vědět. Stejně je nepochopitelné, proč sem chodila. Měla jít hnedka za Hobim do cukrárny a potom domů, nebo kam pak odchází.

„Moc ne. Snažila jsem se rychle schovat před nima a ztratila jsem se.“

„Schovat před kým?“ zeptám se a stále hledám zdroj, jež vydává tato slova.

„Když Byun s maminkou odjely chtěla jsem jít do cukrárny, jenže jsem si spletla jednu odbočku a zahla jinam. Strašně jsem se pak v tom všem zamotala a nevěděla jsem, kudy jít. Narazila jsem potom ale na nějakou partu kluků a ptali se, jestli nechci pomoct, Hobi mi ale zakázal mluvit s cizími lidmi, tak jsem se jen otočila a šla cestou, jakou jsem k nim došla.“

„To je moc dobře, že takhle Hobiho posloucháš.“ přeruším ji na chvilku.

„Jenže oni se rozešli za mnou. Začala jsem utíkat a pak jsem dokonce i našla cestu, doběhla jsem sem, hodně jsem tady chodila po okolí s tatínkem.“ poslení slova už slyším hodně dobře. Je někde poblíž, za chvilku ji už určitě najdu, musím se jen víc snažit.

A opravdu, jakmile nakouknu za takový zastrčený roh, najdu ji tam. Ani bych se nedivil, kdybych kolem ni už nejdenou prošel a nevšiml se jí. Má červené oči od prolitých slz, promočené tričko a strašně rozcuchané vlásky. Vidím, jak se chce nadechnout a pokračovat v povídání, ale přeruším ji tím, že se k ní rychle skloním a obejmu ji.

„Hobi má o tebe velký strach. Víš to? Zbláznil by se kdyby tě nenašel.“ začnu. Cítím, jak je překvapená. Lekla se mě, to bez pochyby, nijak jsem na sebe neupozornil a prostě jsem ji objal. Někdo tohle udělat mně, mám asi infarkt.

„Chci domů.“ cítím, jak mi něco smáčí moje tričko. Začala zase plakat.

„Neplač, už je to v pořádku. Jsem tady, neboj se.“ při těchto slovech s ní trochu pohupuji, abych ji uklidnil. Celá se třese.

„Kde je Hoseok?“

Hoseok? To je jeho pravé jméno? Je divné říct tolikrát jeho přezdívku, ale vlastně neznat od čeho je odvozena.

„Čeká na nás. Teď půjdeme za ním, ano?“ neodpoví, jen cítím jak zakýve hlavou na souhlas.

Stoupnu si a malou vezmu do rukou. Bude to rychlejší, než aby šla sama a po svých.Sejdu několik pater a konečně a udýchně vyjdu z té proklaté budovy.