Only Lies | JiHope

-jolne-

„Opravdu mě to moc mrzí, hned jak mu pomůžu přijdu za tebou ano?" v jeho obličeji je vidět zřejmé zklamání, opravdu mě zajímá co mi chce, ale tohle je o mnoho přednější.

„Pojď, nemůžeme se už zdržovat." vytáhnu ho na nohy, stále se klepe a já se bojím ho pustit, aby sebou třeba nesekl o zem, to by měl problémů víc než dost. „Musíš se uklidnit, najdeme ji, všechno bude určitě v pořádku." obejmu ho ještě víc a pevněji než doposud. Cítím na sobě cizí pohled, ne jen takový ten letmý, ale ten, při kterém vám daná osoba doslova propaluje záda. Chápu, že to Yoongiho naštvalo, ale jedněmi děravými zády mě nepřemluví, abych šel za ním a jeho tu nechal. 

„Možná je tu ještě jedno místo." zamumlá mi do ramene.

„Tak tam okamžitě jdeme." pomalu se mě pustí a nedůvěřivě se postaví na svoje vlastní nohy a jelikož já jeho nohám taky zrovna moc nevěřím, ale tak kdo by jim na mém místě věřil, když je má tak neuvěřitelně hubené a navíc se strašně moc klepou, ovinu mu svoji levou ruku lehce kolem pasu.

___

Dojdeme do velmi zapadlé ulice, celkem dost podobné té, kde bydlím já. Co by tady ale pohledávala malá holka?

„Tady zahneme do prava."

„Mohl bych se jen na něco zeptat?" zeptám se ho nejistě, nejsem si moc jistý jestli teď chce odpovídat na nějaké přiblblé otázky nějakého náhodného trouby.

„No?" vyhrkne hnedka. Žádné zaváhání, nic. Asi je už hodně psychický vyčerpaný.

„Co by... Tá.." vypadne mi jméno té holčičky.

„Yoon?" doplní mě.

„Oh ano, Yoon. Co by dělala zrovna tady? Není tohle místo trochu nevhodné pro takovou malou holčičku?" nad tím se jen uchechtne.

„Nejsi první a věřím , že ani poslední co se mě na tohle ptá. Yoonji je moje nevlastní sestra, máme mezi sebou velmi podivný vztah a pouto. Můj otec nechce abych se s ní vídal, ale já jsem si na to malé sluníčko tak navykl, že ji pravidelně každý den navštěvuji. Nevím jak jsem to chtěl říct, ale takhle jsem zašel trochu jinam než jsem chtěl no, jde o to, že Yoon v podstatě vyrostla v ulicích jako jsou tyhle. Ne jako přímo na ulici, aby sis nemyslel." na obličeji má úsměv, na co se sakra teď směje?

„Stalo se něco?" otočím se na něj a přiblble si ho prohlédnu od shora dolů, ani nevím proč vlastně, kdyby se mu podvrtla noha nebo něco takového, zajisté by se neusmíval. 

„Ale ne, nic. Stejně by tě to nezajímalo. A teď dost tlachání, musíme to tu prohledat. Ty půjdeš tam na tu stranu a já sem. Kdybys ji našel pokus se mě najít a nebo prostě čekej tady dokud se nevrátím, aby ses pak neztratil ještě ty. Kdyžtak se do půl hodiny setkáme tady." že by mě to nezajímalo? Mě by to zajímalo! Ale chápu jeho kvapnost. Aniž by mě nechal odpovědět rozběhne se svým směrem a mně nezbývá nic jiného než jít na protější stranu. 

Je to podivné procházet se takovými zapadlými uličkami a koukat se po holčičce v- a sakra! Vždyť ani nevím co má na sobě, po čem mám tedy koukat? Nějaké šatičky nebo tričko a kraťasy?