Deník vraha

3. KaPiToLa - děcák

Z minulé kapitoly:  Chtěl jsem už jít, když mé smysly zachytily pohyb.

Byl jsem naproti tomu a jen jsem tam stál a zíral se spadlou čelistí. Udělal jsem několik kroků a stál jsem tváří tvář mrtvé dívce, která byla za skleněnými dveřmi, byly vsazeny do zděných stěn, tak, aby šetřily drahocenné místo. Mé podpisy zdobily její vyhublé tělo, musel jsem se pochválit. Potřeboval jsem místo kvůli nově vyvolené dívce, co zde přibude. Opět jsem vzal černý pytel a nasoukal do něj tělo mladé dívky. Bíle zakalené oči, jako by mě pozorovaly, rychle jsem ji přikryl pytel přes obličej, aby jsem se nemusel dívat na ten pohled, který viděl až dovnitř, do mé duše.

Skončila tam, kde všechny mé oběti, nikdo je nemohl nikdy najít. Sedl jsem si ke stolu a zapnul jsem počítač. Byl jsem připraven vybrat si svou vyvolenou, neváhal jsem a vyhledal jsem si web místního dětského domova. Vše, co jsem potřeboval vědět, tam bylo vypsáno, ale jediné, co jsem teď potřeboval bylo telefonní číslo ředitelky. Chtěl jsem vytočit její číslo, ale došlo mi, že už je na to pozdě. Venku vládla tma, hvězdy na černočerném nebi nebezpečně plály svou září. Vypnul jsem tedy mobil i počítač a šel jsem do obývacího pokoje. usadil jsem se na rohovém bílém gauči a sledoval televizní noviny.

Konečně byl čas zavolat do děcáku, bylo poledne a nad hlavou mi již svítilo slunce. Vytočil jsem číslo do kanceláře paní ředitelky Marshal. Ze sluchátka se ozval ženský hlas a já konečně vyslovil svou myšlenku.

„Dobrý den, u telefonu ředitelka Marshal z dětského ústavu v Kalifornii. Jak vám mohu pomoci?"

„Dobrý den, abych se představil jmenuji se Edvard Cane. Pokud by bylo možné, chtěl bych si vzít do péče nějakou z vašich dívek" jedno z falešných jmen vyšlo z mých úst zcela automaticky.

„Zajisté si můžete nějakou z nich vzít do péče, ale budu potřebovat, abyste se dostavil do mé kanceláře, kde musíte podepsat pár formulářů. Tak přijďte kolem 13:00 a já vám všechny představím a vše vám vysvětlím."

,,Děkuji mnohokrát, přeji hezký den."

S tím jsem típnul hovor a byl jsem z toho přímo nadšený. Mé poslaní a má práce opět začne. Rozhodl jsem se jet do obchodu a koupit si nějaké slušné oblečení. Problém byl, že mé auto zůstalo na letišti. Vytáhl jsem tedy mobil a vytočil Elijaha, což byl génius přes počítače, ale věnoval se prodejem aut. Po konverzaci o autě jsem hovor ukončil a on přijel do deseti minut s mým novým autem.

Rozjel jsem se do města. Podle cedulí jsem kličkoval centrem města a hledal jakýkoli obchod s formálním oblečením. Zaparkoval jsem a vešel dovnitř obchodu. Můj příchod ohlásil zvonek nad dveřmi, ihned ke mně přiběhla obsluha.

„Dobrý den, co byste si rád koupil?" zeptala se pisklavým hláskem blondýna u jedné z figurín. Tuna makeupu, vyzývavé oblečení a dlouhé umělé řasy ji dělaly velmi nesympatickou. Její kraťasy byly kratší než můj malíček a tílko na tom bylo podobně. Hotová děvka, hnusně řečeno. 

„Upřímně bych spíše ocenil vaši pomoc. Potřebuji nějaké formální oblečení" řekl jsem otráveně, čehož si vůbec nevšimla.

„Zajisté, následuje mě" prošli jsme snad celý obchod a já si vyzkoušel všechno možné. Avšak jediný na co jsem dokázal myslet, bylo jak ta dívka sedí na křesle a já jí řežu pomalýma tahy nožem.

Konečně jsme něco vybrali a já už šel jen ke kase. Zaplatil jsem kartou a opustil jsem budovu. Cestou jsem se stavil v nějaké náhodné restauraci a najedl se. Zaplatil jsem a co nejrychleji jsem chtěl být v tom děcáku. Díky tomu, že jsem překročil předepsanu rychlost jsem se před budovou objevil v mžiku. Zastavil jsem u nehezky vypadající budovou, která podle popisu měla být ten dětský domov a zazvonil. Velké dubové dveře se přede mnou otevřely a mě přivítala ředitelka s vřelým úsměvem. Byla to starší bruneta s hranatými brýlemi a přísným pohledem, byla plnoštíhlé postavy a pár vrásek ji vykreslovalo obličej. Kdybych nebyl to, co jsem, bál bych se jí. Pustila mě dovnitř a vedla do její kanceláře. V chodbách se hemžily vychovatelky, které mizely za jednotlivými dveřmi s jmenovkami. Sedla si za svůj velký, dřevěný stůl a začala vyndávat složky na stůl. Muselo tam být přes padesát dětí. Měřila si mě pohledem a každou chvíli si posouvala brýle výše na kořen nosu.

Seděl jsem v proutěné židli a prohlížel si složku za složkou, každou fotku jsem si vryl do paměti, ale favoritky byly jen dvě z nich.  Vybíral jsem si mezi Amy Maxen a Alice Moore. Měla stejné příjmení jako já, ale přikládal jsem to náhodě. Moore, v hlavě se mi zase usídlilo pár špatných vzpomínek. Nakonec vše rozhodl malinký detail.

„Pokud mohu, odvezl bych si tuto. Velmi mě zaujal její charakter a minulost, takže pokud s tím nemáte žádný problém rád bych ji vzal do své péče" ukázal jsem na fotku dívky, jejíž jméno bylo Amy Maxen.

„Zajisté. Přijďte, až budete připraven. Myslím, že bude velmi ráda a aspoň se nám uvolní místo pro další takové děti."

„Děkuji mnohokrát, ještě se vám ozvu a vše upřesním. Na shledanou a děkuji za váš čas." 

Zvedl jsem se ze židle a pomalu odcházel chodbou. Několik nadějných pohledů se mi zarývalo do těla. Jel jsem po známé asfaltové cestě lemované lesem a pozoroval, zda mě někdo nesleduje, protože mě stále neopouštěl ten zvláštní pocit. Když jsem se ujistil, že mě nikdo nesleduje, sjel jsem na úzkou lesní cestu, která vedla až k mému parkovišti. Vypnul jsem motor, vyndal klíčky a zamkl auto. Vešel jsem do prázdné vily, zavrzaly pode mnou dřevěná prkna, ale to byl jediný zvuk, který přehlušil zabijácké ticho. Bylo tu prázdno, na jednu stranu to bylo příjemné být zase sám, ale na druhou stranu mě ta samota ubíjela. Avšak samota se brzy vymění za společnost mé vyvolené.

Máme tu další kapitolu...📚
Doufáme že se vám líbila.
Budeme rády za každý vote a komentář. 💗 📝
Nirita&Beka