Deník vraha

13.KaPiToLa - schovej se, pokud můžeš

Z minulé kapitoly: Neboj za chvíli jsem u tebe. JOSH.

Sebastian

Mé svaly byly ochablé a zmrzlé, kvůli spaní v louži ledové vody, mé opuchlé oči svítily jako semafor a migréna otupěla mé myšlení. Pomalu jsem se snažil rozhýbat ztuhlé svaly. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem se s námahou posadil. Mé oči teď byly zakalené temnotou a má mysl byla prázdná. Byl jsem smířený se svým osudem jako Amy, ale já se nevzdám tak lehce. Budu se rvát o svůj život i o život mé milované sestry. Budu bojovat dokud poslední kapka krve neopustí mé tělo. Zavěšením o umyvadlo jsem získal oporu, vyhoupl jsem se do stoje.  Opláchl jsem si obličej, který trochu splaskl, mokré oblečení vyměnil za suché. Mobil mi zapípal a já nevěděl co mám čekat. Píše mi Josh, že si jde pro mě? Nevěděl jsem, co čekat. Mobil jsem zapnul a mé napnuté svaly rázem povolily, napsal mi Elijah. Ve zprávě se zmínil, že z kamerových záznamů zjistil, že návštěva Amy byl muž,  bylo mu okolo 20 let. Podle poznámek, které mi Elijah poslal jsem jistě věděl, že to není její bratr, jmenuje se Mark Lee. Nebude žít dlouhý život, přestřihnu mu nitky a on se skácí k zemi jako loutka, jako moje loutka. Čas se ti krátí Marku. Připadal jsem si jako psychopat...počkat já jsem psychopat. Na mé tváři zářil přiblblý úšklebek. Ani nevím proč, ale cítím se najednou zase skvěle. Hleděl jsem na sebe přes kulaté zrcadlo, odráželo mou unavenou tvář, na čele se mi mračením vytvořila dlouhá vráska, která mi přidala pár let na víc. Vypadal jsem jako přepracovaný čtyřicátník, musel jsem se hodit do gala. Tohle bude ještě zajímavé.

Do sportovní tašky jsem si naházel nezbytné věci a zipem trhavě zapnul černou tašku přes rameno. Zpoza závěsu ve sklepě jsem vytáhl novou SPZ, která měla zakrýt můj pohyb před Joshem. Měl jsem zlé tušení, ale všechno má svůj důvod a třeba tohle usnadní mojí plánovanou pomstu. Nikdy jsem mu neodpustil, co udělal byli jsme děti. Zatřásl jsem hlavou, a tak vyhnal všechny zlé myšlenky. Došel jsem k černému autu, které zdobilo pár škrábanců a několik skvrn od bahna. Vyměnil jsem starou SPZ za novou, tašku jsem pohodil na zadní sedačky a sedl si za volant. Auto se rozjelo a nebylo cesty zpět, dneškem se vše změnilo a nyní mi jde o život. On má oči všude a není žádný úkryt, kde bych se schoval. Potřeboval jsem jen chvíli času, potřeboval jsem malou naději, že ještě není vše ztraceno. Cesta byla dlouhá, ale i tak jsem měl pocit, že nějakou tu dobu stráví v mé vile. Jel jsem k Elijahovi byl to jediný člověk, které mu jsem teď věřil a taky poslední záchrana před jeho mučícími spáry. Josh už je jistě na cestě, srdce zrychlilo svůj tep a já cítil jak se nervozitou potím. Horko, které se mi rozlilo po těle nezchladila ani klimatizace, která pracovala na plné obrátky.

Konečně jsem viděl odbočku k odpočívadlu, potřeboval jsem odpočinek. Sjel jsem na menší parkoviště, kromě mě zde nikdo nebyl. Za svodidly byla samá pole a vysoké listnaté stromy. Vítr mi čechral spocené vlasy, zavřel jsem oči a poslouchal zpěv ptáků, kromě projíždějících aut tu bylo ticho. Slunce svítilo a nebe bylo bez mráčku, ideální  den strávit ho se svou přítelkyní a ne strávit ho útěku před masivním vrahem, který mě chce stáhnout z kůže a vykuchat. Automatické dveře se přede mnou otevřely a já šel s košíkem nakupovat. Jak ironické. Do košíku jsem hodil šunkovou bagetu, energy drink a u pokladny jsem si vzal červené cigarety marlboro. Platba bezkontaktní kartou proběhla úspěšně a já se valil zpátky do auta, ztratil jsem náskok, ale i tak jsem nehodlal jet.

Opřel jsem se o auto, vytáhl jsem jednu cigaretu a její konec zapálil, potáhl jsem z ní a přemýšlel nad Amy. Pořád jsem přemýšlel nad tím proč jsem ji nedokázal zabít. Nemohl jsem to udělat, jako by mě něco drželo, něco v mém mozku mi přikázalo, abych ji nechal žít. Z úst se mi vydral bílý kouř a já cítil jak se mi zhoupl svět. Nasával jsem zápach cigaret, bílý opar se vznášel u stropu auta.

Zašlápl jsem nedopalek cigarety a usedl znovu do auta. Zařadil jsem rychlost a sjel zpět na silnici. Míjel jsem lesy, pole a najednou se přede mnou objevilo malé městečko. Oprýskané omítky a starý šedivý nátěr, tak vypadaly všechny zdejší domy. Projížděl jsem ulicemi a všechna pozornost obyvatel padla na mě, podle popisu zdejších jsem vyhledal menší domek se zahrádkou a garáží. Zaparkoval jsem a zazvonil na zvonek. Dveře se s vrzáním otevřely.

,,Čus kámo, komu vděčím za tvojí přítomnost?'' jedno obočí mu údivem vyjelo až na vrh hlavy.

,,Řeknu ti to vevnitř'' viděl mojí vážnou tvář a vtáhl mě do domu.

,,Řeknu to hodně zkráceně, nemáme moc času. Jeden velmi hodný blondýn mi už hodně dávno nabídl práci a já ji přijal. Mučil mě, učil mě být plnohodnotným vrahem, učil mě být krutý a bezcitný. Postupem času jsem ztratil veškerý cit pro fyzickou bolest. Jednou jsem zjistil, že to byl on, kdo zabil mé rodiče a do nedávna jsem si myslel, že zabil i mou sestru, ale teď vím, že žije. Zabíjel jsem zrzky, to byl můj hlavní cíl, jenže tamten lokál už mě nebavil, a tak jsem přiletěl sem. Adoptoval jsem si jednu dívku a chtěl ji mučil, chtěl jsem ji zabít, ale nedokázal jsem to. Jeho pravidlo bylo, že pokud nezabiji, zabije on mě. Jde si pro mě'' stál tam s bradou až na zemi. 

,,Chceš teda ty prachy za tu prácičku nebo tu budeš takhle civět?'' rozzářil se a začal horlivě kývat. Na stůl jsem mu dal pěkný balík peněz, a pak odešel do pokoje, který mi propůjčil. Pořád ve mě vládl strach, ale také odhodlání. Stále mám čas, nenajde mě tak rychle stačí jen být neviditelným.

Důležité přečíst ⬇⬇⬇
Ahoj všichni,
Omlouváme se za tak dlouho neaktivitu, ale Nirita je na gymplu, takže nemá vůbec čas a jelikož děláme kapitoly spolu, tak to prostě nešlo. Chceme vám to vynahradit, tak jsme se rozhodly, že kapči budou kratší, ale budou častěji, pokusíme se, aby další vyšla zítra. Děkujeme za podporu❤👑
Nirita&Beka