Deník vraha

19.KaPiTola - pomoc je na cestě

Věnováno Natalis004

Z minulé kapitoly: Byli jsme rozhodnuti, že zjistíme, kdo to byl.

Alice
Rána přes oko nepřestávala tepat a štípat, ale přesto mi nebylo nyní pomoci. Tvrdá matrace nás tlačila do promrzlého těla, které mu jsme nevěnovali ani chvilku odpočinku. Veškerou pozornost jsme věnovali neznámému stínu, který se mihl přes stropní okno. Černá postava jako by na nás shlížela a najednou se rozplynula v černé tmě, ani měsíc v úplňku nestačil na odhalení neznámého člověka. Seděli jsme na matraci, každý na jendom konci a v našich hlavách běhaly nezkrotné myšlenky.

,,Nevšimla sis něčeho, co by nám pomohlo?'' dusivé ticho přerušilo pár slov, která se vznášela ve vzduchu a ozvěna mi je opakovala pořád dokola. 
,,Zdálo se mi, že osoba měla kápi a to je vše, co vím. Byla moc velká tma na to, aby jsme viděli něco víc'' bolest mě mámila a já nevěděla, co opouští má ústa.

,,Chodíme pořád v kruhu, ani jeden z nás si ničeho nevšiml'' odmlčel se a já viděla tu zlost, co se usadila v jeho očích, ,,Do prdele, vždyť tady zdechneme...říkala si, že tu jsi dlouho, nevíš o nějakém druhém východu?'' jeho kamenná maska polevila a já za celou dobu viděla v jeho tváří upřímné emoce.
                               
,,Já tu zdechnout neplánuji, zdrhnu a ty půjdeš se mnou! Nebudu tu trčet s člověkem, co má na rukou krev našich rodičů. Zaplatí za to, ale až přijde správný čas, až budeme v plné síle pohánění hněvem a touhou po pomstě. Už bychom měli jít spát, potřebujeme si odpočinout'' zvedla jsem se z matrace a ulehla na deku, která ležela nedaleko matrace na zemi, schoulila jsem se do klubíčka a chystala se usnout.

,,Máš pravdu, zvládneme to, a pak nám zaplatí za tu bolest a strach. Bude trpět jako my, když jsme viděli mrtvoly našich rodičů. Zaplatí za všechno!'' odhodlání čišelo z jeho obličeje jako vodopád, ,,Zvedni se, nebudeš spát na zemi!''
                                     
,,Stejně tam jeden z nás bude muset spát a já už jsem zvyklá, tak sklapni a spi!'' můj hlas se rozlehl po místnosti a on konečně ztichl. Zanedlouho jsem podlehla únavě a po náročném dnu usnula.

Sebastiana
,,Stejně tam jeden z nás bude muset spát a já už jsem zvyklá tak sklapni a spi!'' její odhodlanost, neústupnost a nebojácnost mě překvapila, jediné na co jsem se zmohl bylo mlčení.

Zvedla se a odbelhala se na deku, kde zanedlouho usla. Vzal jsem roztrhané prostěradlo, které leželo na matraci a přikryl jsem spící Alice, na další odpor jsem neměl sílu, a tak jsem ji uposlechl a ulehl s přemýšlením na Amy. Matrace se pod mojí váhou prohla a péra mě tlačily všude po těle.

Probudila mě rána, vystřelil jsem do sedu a opět byl v pozoru. Ještě ani nesvítalo, všude vládla smrtící tma. Oči jsem zaostřil na okno, odkud se ozvala hlasitá rána. Postava zmizela a to, co po ní zbylo byl kámen s nápisem, avšak to co tam stálo jsem nedokázal rozluštit. Byla to nějaká řeč, mně neznámá, nezbylo mi nic jiného než opět ulehnout a odpočívat. Zavřel jsem oči ve snaze opět usnout.

Alice
Ve sklepě bylo šero, když jsem se probudila, zvedla jsem se a šla zkontrolovat Seba, který spal na staré prohnilé matraci. Hrudník se mu pravidelně zvedal  na tváři měl spokojený výraz. Svítalo a já přes okno sledovala ty krásné barvy, které hrály na obloze. Červená se prolínala se žlutou a oranžovou, společně tvořily spektra teplých barev. Slunce zářilo, když se přehouplo přes koruny stromů. Mé oči zaměřili jakousi hroudu, která mi bránila v koukání na oblohu. Ležela na kraji okna, zvedla jsem se a přišla pod okno, tak abych mohla lépe objekt rozpoznat. Byl to kámen, na kterém byl připevněn zažloutlý papír se vzkazem. Zaujala mě šifra, kterou jsem sama používala. Okamžitě jsem obrazce přeletěla očima a slova, které z šifry vyplynuly jsem si vtiskla do paměti. Přijdu pro vás! Zkuste vydržet ještě chvilku. To bylo vše, ale i přesto mi to udělalo radost. Rozhodla jsem se jít pro jídlo. Předpokládala jsem, že Josh byl včera zaneprázdněn svojí zraněnou nohou, a tak určitě nezamykal. Měla jsem pravdu, kovová klika potichu svahla a do mého těla se opřel chladný vánek, který se vyvalil z úzké chodby. Ticho mi drásalo ušní bubínky.