Deník vraha

18. KaPiToLa - výhra nebo prohra?

Omlouváme se, že kapitoly nevycházeli pravidelně, ale nebyl čas, ani nálada. Opět se budeme snažit vydávat kapči pravidelně , ale nic neslibujeme.
Přejeme příjemné čtení.

Z minulé kapitoly: To nedává smysl, jsme přece jen dva nebo ne?

Alice
Koukala jsem se kolem sebe ve snaze najít nějaký úkryt, který by mě dobře schoval, ale zároveň bych viděla na místo výstřelu. Plazila jsem se po zemi, tak aby si mě nemohl nikdo všimnout, což nebylo vůbec příjemné, protože půda byla pokrytá tunami jehličí. Zahlédla jsem mohutný strom, který byl dost blízko na to, abych vše s přehledem viděla. Ostny keře, kterým jsem prolézala mi trhaly oblečení a také mou zuboženou kůži. Konečně jsem se opřela o statný smrk a vztyčila se do stoje. Pomalounku jsem vystrčila hlavu zpoza kmene, přece jen mě nedočkavost nenechala vyčkávat. Viděla jsem dvě mrtvá těla. Neřekl nám, že nás je tu více. Měli jsme hrát jen dva. Leží tam Seb? Nad mrtvolami stál Josh, úsměv se mu usadil na tváři, když si prohlížel své dílo. Přece jen jsem u jedné z mrtvol rozeznala ženské křivky, krvavá díra vedená skrz na skrz dívčiným čelem značila přesnou střelu s čistým průstřelem. Druhé tělo neslo mnohem více děr od střel, chyběla mu noha a vnitřnosti byly roztroušené v několika metrech od místa, kde leželo tělo. Žaludek se mi při tom pohledu stáhl, ale zvracení nepřicházelo. Kůra a jehličí nasáklo krví, les najednou vypadal mnohem více děsivě, ve vzduchu se pořád vznášela nasládlá vůně mědi.

Josh ležící těla začal nakládat na zelenou plachtu rozlouženou kousek od nich, při práci stále kontroloval své digitální hodinky. Modlila jsem se, aby ta podělaná hra skončila a já se mohla znovu usadit v chladném sklepě a konečně se regenerovat. Nohu oddělenou od těla hodil na plachtu a otočil se, mířil ke stromu za kterým jsem se krčila já. Více jsem si podřepla a z roztrhané boty vytáhla malý zahnutý nožík. Ostří se ve světle zablesklo a já byla připraven a zaútočit. Najednou kroky ustaly a v lese se rozhostilo ticho. Slyšela jsem jeho klidný a pravidelný dech, stál kousek ode mě, věděla jsem, že se za žádnou cenu nesmím ani hnout. Ticho přerušily rány, které rezonovaly vysokým stromem. Větve se kývaly ze strany na stranu a mě z toho šel mráz po zádech. Co se tu sakra děje? stále jsem nic netušila.

Kroky se začaly vzdalovaly, a pak už jsem slyšela jenom šustění plachty, kterou za sebou lovec táhnul. Když už jsem myslela, že je Josh pryč, koukla jsem se na to, co zatloukl. Byly to velké hranaté digitální hodiny. Dívala jsem se na ty ubívající čísla 00:40, 00:39, 00:38. Už jen 30 sekund zaradovala jsem se vzduchu. Znovu se ozvalo klapnutí naboje, který zapadl do nábojnice.

,,Do háje!'' zavrčela jsem potichu, a pak se rozběhla nevědomky kam. Krvavá kůra mi čvachtala pod botami, sprintovala jsem hlouběji do lesa. Strach mě popoháněl, abych běžela rychleji.

,,Kurva'' zanadávala jsem, když jsem zahučela do hluboké prohlubně. Ústa mi někdo silně zakryl a já ztichla. Přitáhl si mě k sobě a já v hlavě zaklela. Do nosu mě udeřila známá vůně. Sebe zakřičela jsem v duchu. Byla jsem tak ráda, že jsem ho viděla. Konečně mě pustil a já se zhluboka nadechla pusou. Podala jsem mu jeden z mých nožů a oba se připlácli více ke svahu. Znovu se lesem rozvonil výstřel, slyšela jsem běh, ale nerozuměla jsem ničemu, co se dnes stalo, měli jsme být jen dva. Lesem se rozlehlo zvonění hodin, konečně byl konec hry. Vylezli jsme ze skrýše a pomalu šli ke startu.

Josh už na nás čekal, střelná rána na jeho noze vypadala velmi bolestivě, ale náboje musely být menší ráže, protože noha mu stále držela se zbytkem těla. Díky tomu, že ho někdo zranil jsme my dva přežily, jsme tomu člověku zavázáni ať už to byl kdokoliv. Josh vstal a namířil na nás brokovnicí.

,,Málem jsem vás měl, kdyby ta kurva nevystřelila,'' v očích mu plál nefalšovaný hněv, příčinou byla naše zachránkyně, ,,teď vemte tu plachtu a běžte zpátky! Příště z vás nezbyde ani smítko'' plachta, kterou jsem viděla zpoza stromu ležela kousek za jeho zády. Každý jsme chytili jeden cíp a táhly těla do temneho tunelu, který ústil v jeho doupěti.

Sebastiana
Padli jsme na zem studeného sklepa úplně vyčerpaní a hladový.

,,Jak dlouho tady vlastně jsi?'' zeptal jsem se po chvíli drtivého ticha.

,,Nanejvýš dva měsíce, nemáš hlad?'' odpověděla beze strachu.

,,Byla si tady, nebo si celou dobu do mého příjezdu měla nějaký pokoj? Mám hlad jak vlk, ale radši na to myslet nebudeme, není tu nic.''

,,Myslíš, že jsem měla luxus? Já neměla ani tuhle matraci, spala jsem tu na zemi přikrytá kusem kartonu'' z pytlíku u pasu vytáhla kus sušené masa a podala mi jej.

,,Stejne nechápu jak jen si mohla přežít, kde si to vzala?'' při pohledu na kus jídla mi zakručelo v břiše, hned jsem se zakousl do té trochy jídla, co jsem měl.

,,Ani já sama nevím, párkrát to se mnou vypadalo bledě, ale nemohl mě nechat zdechnout, potřebuje mě...nezapomínej, že už jsem tu nějakou tu chvíli, takže už vím kam chodit pro trochu jídla'' mrkla na mě a také si ukousla kus masa.

,,Budeš potřebovat ošetřit tu ránu přes oko'' nechal jsem otázky stranou. Hned, co jsem to dořekl rukou si sáhla na ránu a ruka se jí obalila červenou tekutinou. Rána se ji táhla přes obočí až k lícní kosti.

,,To je v pořádku, měli bychom jít spát a nabrat ztracené síly'' odbila mě jednoduše.

,,Nejdříve ti to ošetřím!'' zvýšil jsem hlas, neodmlouvala jen si otráveně odfrkla. Žádné sterilní potřeby jsem nenašel, a tak jsme nadále odpočívali a matraci. Až teď jsem si všiml malého okénka na stropě.

Přetáhli jsme matraci pod okno, spolu jsme se posadili a koukali na černočernou noc. Nebe bylo poseto miliardou blišťivých kamínků, avšak náš pohled na toto představení přerušil stín. Někdo se naklonil nad okno a koukal přímo na nás. Byli jsme rozhodnuti, že zjistíme, kdo to byl.

Ahojky lidičky,
Jak se vám kapitolka líbila?
Jako opožděný dárek k vánocům pro vás má Beka nový příběh, tak se koukněte❤
Děkujeme za vaši podporu❤
Tak u další kapči❤
Nirita&Beka

·Š·Ť·A·S·T·N·Ý· ·N·O·V·Ý· ·R·O·K·