Deník vraha

24.KaPiToLa - sbohem

Z minulé kapitoly: ,,Máme ji, rychle na sál potřebujeme vzorek jedu, abysme mohli vytvořit protijed!'' všichni si oddechli, ale na jak dlouho je situace pod kontrolou nikdo nevěděl.

Amy
Seděla jsem na lehátku s pocitem prohry, jediný důvod proč jsem nakonec ráda, že žiji je, že se budu moct pomstít Sebastianovi. Vše jsem měla do puntíku naplánované, všechny vedlejší plány a únikové cesty byly připraveny, kdyby se něco náhodou podělalo. Stačí abych se dala dohromady a nemůžu prohrát, myšlenky mi na tváři vytvořili úsměv.

,,Proč se usmíváš?'' vrhl na mě podezíravý pohled.

,,To už se nemůžu ani usmívat?!'' otráveně jsem si odfrkla, ale úsměv mi z tváře nezmizel.

,,No můžeš, jen mi v téhle situaci nepřijde nic k úsměvu'' uchechtla jsem se při jeho poznámce.

,,No jo no,'' aby v pokoji nepanovalo trapné ticho zvolila jsem pikantní otázku, ,,tak mi třeba řekni, co teď řešíte za případ'' další důvod téhle otázky byl, že jsem chtěla vědět, zda mě vůbec někdo hledá.

,,Nemůžu ti říct tyto informace, jsou přísně tajné'' hodil na mě jeden z jeho tajemných pohledů. Neodpověděla jsem, ulehla jsem zpátky na lůžko a koukala na bílý strop nade mnou. Sledovala jsem prasklinu, která se táhla od jedné zdi ke druhé. Pavučiny rámovaly rohy stěn. Žena tu nebyla dlouho usoudila jsem.
,,Nemáš hlad?'' přerušil mé dumání.

,,Ne'' odsekla jsem, ale mé břicho řeklo něco jiného.

,,To vidím, počkej něco uvařím'' zmizel v kuchyni a já se v místnosti ocitla sama.

Konečně jsem měla možnost najít nějaké odpovědi a informace o mém aktuálním vězniteli. Využila jsem toho, zvedla jsem se a pomalými kroky jsem došla k počítači, avšak nevěděla jsem heslo, kterým bych se dostala na jeho profil. Započalo hledání. Došla jsem ke krbu, kde byly v rámečcích postaveny fotky. Poté jsem se vrátila zpět k počítači a zkoušela všemožné kombinace jmen z fotografií. Ani jedno jméno nebylo správné. Prohledala jsem snad vše. Poslední místo, kde jsem nehledala byly šuplíky u stolu. Věděla jsem, že tam určitě něco najdu. Prostě jsem to věděla. Madlo šuplíku mě studilo do dlaně, už jsem se chystal vytáhnout šuplík, když jsem uslyšela kroky. Okamžitě jsem se zvedla a posadila se ke krbu, abych nevzbudila podezření, ze kterého vycházelo oranžové hřejivé světlo. Jeho příchod doprovázela vůně jídla, opět mi zakručelo v břiše. Automaticky jsem si sedla ke stolu na proti fízlovi. Pobídl mě k jídlu. Jedla jsem pomalu, bála jsem se, že po tak dlouhé době bez jídla bych zase vše vyzvracela.

Prázdný talíř jsem mu podala a s jeho svolením jsem si opět sedla ke krbu. Fascinovaly mě jiskry, které vylétávaly z dříví. Plameny olizovaly kůru nasekaného dříví, pálení dřeva bylo doprovázeno tichým praskáním.

,,Proč na mě zíráš?'' pohled policisty se mi zarýval do zad a já už to déle nemohla vydržet.

,,Nezírám na tebe'' snažil se ospravedlnit, ale lhal hůře než jsem myslela.

,,Co je na mých zádech tak pěkného, že na ně civíš?'' pokračovala jsem.

,,Fajn vyhrála si'' dala bych vše na to, že oči obrátil v sloup.

,,Jedna nula pro mě Fostere'' otočila jsem se k němu a věnovala mu jeden z mých vítězných úšklebků.

Otráveně si povzdychl a odešel, konečně jsem se mohla vrátit k prolomení hesla počítače. Jeho odchod mi potvrdilo vzdálené klapnutí dveří. Vzduch byl čistý a já se v tu chvíli stala detektivem, který prohledává místo činu. Nutně jsem potřebovala nějaká vodítka, která by mi prolomila heslo od počítače. Opět jsem se vrátila k šuplíkům u stolu. První dva byly zamčené a klíček měl určitě na velkém svazku klíčů, co bral všude sebou. Zbylé tři šuplíky byly normálně otevíratelné. Otevřela jsem ten nejspodnější, který byl svým obsahem nejnudnější. Byly tam jen čisté papíry a různá razítka. Hned jsem se vrhla na předposlední. V něm bylo naskládáno přes patnáct různých diářů. Neměla jsem čas je prolistovat, ale počítala jsem, že tam někde bude schováno heslo od počítače. Poslední možnost se něco dozvědět byl třetí šuplík od shora. Byl zamčený, ale pinetka stačila na prolomení jednoduchého zámku. V zámku cvaklo a můj pohled spočinul na obsahu.

Byly v něm naházené různé fotografie, každá fotka měla u sebe nespočet čísel a nesouvisejících slov. Nerozuměla jsem tomu. Vytáhla jsem tu úplně nejspodnější, byly to dvě fotky spojené kancelářskou sponkou. Ze zadu byly nadepsána dvě jména: Alice Moore a Sebastian Moore. Vše do sebe zapadlo jako skládačka a přitom to vůbec nedávalo smysl a já na to hleděla s otevřenou pusou. Zezadu fotek byl přilepen útržek novin.

Pátrání po dvou zmizelých dětech pořád pokračuje. Vyšetřování pořád není u konce, policie zatím na nic nepřišla a děti pořád trpí v doupěti vraha, který usmrtil jejich rodiče. Místní policie prozradila, že pátrání trvá více než půl roku.

Zatajil se mi dech při zjištění těchto informací, moje nejlepší kamarádka je sestrou mého vraha a oba dva byli vězněni u vraha jejich rodičů. Jak absurdní.

,,Je neslušné hrabat se cizím lidem ve věcech'' mé tělo ztuhlo, když jsem zaslechla jeho sametový hlas. Neslyšela jsem ho přijít, ale věděla jsem, že jsem namočená v dalším maléru.

Sebastian
,,Pojď dovnitř'' vybídl mě Ben.

,,Jak je na tom?'' neodpustil jsem si otázku.

,,Vše ti řeknu jen si sedni,'' posadil jsem se a čekal na to, co mi poví. Snažil se mě udržet v klidu.

,,Amy je stále v kritickém stavu jak víš, vzorek jsem poslal na rozbor do laboratoře, ale kdy přijde protijed ještě nevím, takže musíme doufat, že Amy to do té doby zvládne. Po včerejší srdeční příhodě šance na přežití klesla o třicet procent, ale pořád tu ta šance je,'' během nadešlého ticha jsem vstřebával informace, ,,teď nezbývá nic jiného než doufat a čekat.''

Hlavou mi vířily otázky, ale i tak jsem dokázal přijmout veškeré informace, které mi Ben sdělil. Vše se zdálo, tak složité a já nechtěl myslet na ztrátu blízké osoby. Opět jsem se myšlenkami zatoulal k Amy, vrtalo mi to hlavou skoro v každé volné chvíli, ale moje sestra teď byla důležitější. Jediný cíl, který jsem teď měl je zabít toho hajzla. Z přemýšlení mě vytrhl dotek na mém rameni, zdvihl jsem k němu pohled.

,,Udělám vše, co bude v mých silách'' ujistil mě, jeho oči zářily odhodláním. Zvedl jsem se ze židle a vrátil jsem se bílý jako stěna do čekárny.

,,Jedeme'' zavelel jsem a hodil po ní ostrý pohled.

,,Kam?'' zeptala se překvapeně, ale i hned se zvedla z plastové stoličky.

,,Ke mně domů, potřebuju s tebou mluvit, potřebuju tě ke svému plánu'' prázdná hlava a zlámaná duše mě popoháněly v činnosti.

,,Dobře'' přikývla, věděla na co narážím, bok po boku jsme kráčeli nemocniční chodbou vstříc mé touze zabíjet. Nikdo mě nezastaví. Zabiju ho, rozpářu ho a pověsím ho na jeho vlastních střevech. Rodina Moore bude konečně pouštěna.

Alice
Tik...ťak...tik...ťak...
Život mi běhal před očima jako film. Všechny ty strasti, jako bych zažívala znova. Únos, smrt rodičů, mučení bratra, ztráta bratra, život v děcáku, mučení u Joshe, shledání s bratrem, útěk...tik...ťak...tik...ťak...Únos, smrt rodičů, mučení bratra, ztráta bratra, život v děcáku, mučení u Joshe, shledání s bratrem, útěk... Celý život se mi promítal před očima jako na zaseklé pásce pořád dokola.

Jed se šířil mým krevním oběhem a já slyšela jen tikání svých posledních minut. Dýchání pro mě bylo těžší a těžší, při každém nádechu mě píchlo u srdce. Nesnesitelné tikání v mé hlavě rezonovalo nepropustnou temnotou. Tik...ťak...najednou nastalo ticho, tikání ustalo. Temnotu nahradilo bílé světlo na konci té temnoty. Je to konec? Je konec tohoto trápení? Jedinou mou odpovědí byl můj úsměv. Bílý ,,portál'' se přibližoval rychleji a rychleji.

,,Sbohem bratříčku'' naposled jsem vydechla, bílé světlo pohltilo mou duši. Zbylo jen tělo, schránka, která celou dobu skrývala duši malé výstrašené dívky, která si přála jen žít v poklidu se svojí rodinou.

Zdravíme vás,
Líbila se vám tahle kapitola?
My už jsme s ní spokojené.
Užijte si ji.
Nirita&Beka