Deník vraha

9. KaPiToLa - nebojím se

⬇Tohle si prosím přečtěte⬇
Předem se omlouváme, že nevyšla kapča dřív, ale nebyl čas ani nálada.
Takže hodně z vás nám psalo do komentáře, že by chtěli ask na postavy. Domluvily jsme se a uděláme ho, takže nám můžete psát otázky buď do komentářů nebo do soukromých zpráv na wattpadu.
Přejeme příjemné čtení📚
-----------------------------------------------------------
Z minulé kapitoly: Třeba mé trápení skončilo.

Amy
Pořád jsem padala temnotou, žádné světlo v dálce, jen černočerná tma. Hlava mi třeštila a bolest byla velmi pronikavá. Odhodlala jsem otevřít své oči, ale viděla jsem jen tmu.

Konečně jsem začala vnímat zvuky kolem mě, a tak jsem se znovu pokusila otevřít těžká víčka. Všechno bylo rozmazané a nic nemělo tvar ani objem. Zářivky mě pálily do očí, rychlím mrkáním jsem se pálení snažila jakkoli potlačit. Najednou se obraz kolem mě projasnil a já rozpoznala bílé dlaždice a bílé stěny sklepa. Chtěla jsem vstát, ale provazy mé tělo držely na nemocničním lůžku. Vlasy jsem měla přilepené na obličeji. Pohledem jsem se zaměřila na kus lehátka, kde jsem dosud měla položenou hlavu. Bílý přehoz byl potřísněn karmínovou krví. Prudká bolest projela mým systémem, když jsem hlavu opět položila na lůžko. Co teď Amy? Mám připoutané ruce a nohy, jsem ve sklepě s masovým vrahem, který mě chce zabít. Jestli se odsud někdy dostanu, tak zamířím rovnou do psychiatrické léčebny, kde to musí být taky skvělé. Možná už mi taky hráblo, když si tu povídám se sebou. Opět jsem ve své hlavě viděla ten okamžiky, kdy jsem stála proti němu, nohy se mi klepaly a já hleděla do jeho očí plných krutosti. Když jsem vyslovila má rozhořčená slova, jako by mu hrál v očích strach. Muselo se mi to zdát, ale přesto jsem nad tím musela stále přemýšlet. Byla jsem pyšná na mou odvahu čelit vlastnímu vrahovi.

Na protější stěně  viselo zrcadlo a já po dlouhé době spatřila mou tvář. Byla jsem špinavá v potrhaném oblečením, po celém těle se mi táhly jizvy a škrábance. Tu a tam mě dozdobila skvrna krve. Z mého prohlížení mě vyrušilo otevírání dveří. Koukal na mě, zabodával do mě své ledové oči, kamenný výraz se usadil na jeho tváři. Kroky se rozléhaly celou místností a mě z toho běhal mráz po zádech. 

„Copak někdo ti vyrval hlasivky?" vyprskla jsem, když uchopil mou bradu a zvedl ji tak, abych mu viděla do očí.

„Co si to řekla?" v očích mu šlehaly blesky, tohle jsem asi říkat neměla, ale když umřít, tak s humorem.

„Jsi snad hluchý?! Ptala jsem se, jestli ti maminka zakázala mluvit?" zavrčela jsem na něj a dál se koukala zpříma do jeho očí, stisk na mé bradě zesílil. Neodpustila jsem si bolestné syknutí. Pustil mě a já silně narazila hlavou do lehátka. Proč ještě nepoužil nůž? Povolil mě z křečovitého sevření provazů a já slezla z lehátka. Hlava mi třeštila a v uších mi nepříjemně pískalo. Chtěla jsem popojít, ale mé nohy byly příliš vratké. Upadla jsem na studenou dlažbu, ale i tak držela hlavu hrdě zvednutou. Smál se a já ho propalovala pohledem. Chcípni hajzle! Mé vědomí přímo vřískalo vzteky a chtělo mu rozbít držku, ale neměla bych šanci, všechny touhy jsem potlačila. Doplazila jsem se k topení a díky němu se opět postavila na nohy. 

„Ale, ale, ale naše fňukna se bojí'' na tváři mu hrál krutý úsměv jako z hororu.

„Čeho bych se měla bát? Tebe?! Tak to mě podržte," ironicky jsem se zasmála, „nechtěj mě rozesmát."

Uhodil mě pěstí a já se sesypala na zem, nezvedla jsem se jen zavřela oči a čekala. Temnota mě vtáhla k sobě a já pomalu ztrácela vědomí. Celým tělem mi pulzovala bolest. 

„Amy ty jsi taková kráva, proč mi tvoji smrt tak moc stěžuješ?!" protože jsi hajzl, se mnou to nebude tak jednoduché. Myslela jsem si, že mě konečně někdo dostal z toho pekla, v děcáku mě šikanovali a znásilnili a ty se mnou neděláš o moc lepší věci, ale tentokrát se tak lehce nevzdám, protože ať už jsi kdokoli se mnou si už nadále hrát nebudeš.

Sebastiana
Dal jsem si pár facek za pocit strachu o ní. Zády jsem klouzal po zdi níž a níž až jsem dopadl na zem, kde jsem si opřel hlavu o kolena. Už podruhé jsem ji vezl do nemocnice, protože jsem chtěla aby zažívala tu bolest při smyslech. Nesl jsem jí na urgentní příjem, kde ji hned přijali.

Konečně mě zavolali a já vstoupil do menšího pokoje. Vše bylo sladěné do bílé barvy jako ostatně vše, co se v nemocnici nacházelo.

„Má velmi vážný otřes mozku a také vnitřní krvácení" řekla sestřička a dál něco zapisovala do složky.

,,Jak dlouho tu bude muset zůstat?" představa čekaní se mi nelíbila, ale o tom jsem já nerozhodoval.

,,Bude tu nejméně dva týdny, musíme vyloučit veškeré pooperační  komplikace, o všem vás budeme telefonicky informovat" opět pohledem přejela po monitorech, které ukazovaly životní funkce.

„Děkuji mockrát, jsem vám zavázán" bylo vidět, že se chce zeptat, co se stalo, ale já už byl na odchodu, a tak její otázka zůstala nevyřčená. Cestou domů jsem plánoval, jak vydržím dva týdny bez oběti, bez mlácení, bez všeho. V autě vládlo nepříjemně tíživé ticho, které přerušilo řinčení telefonu..

„Sebastiane?" ozval se v telefonu známý hlas.

„Bene?" nezamlouval se mi tenhle telefonát, něco muselo být špatně.

„Nemáš ve vile volno? Mám totiž dobrý úlovek, myslel jsem, že by se ti mohl líbit" v jeho hlase bylo slyšet neskrývané nadšení.

„Sorry, ale teď nemám místo, nemůže to chvíli počkat?" zastavil jsem u krajnice, abych se plně soustředil na hovor.

„Jak to, že pořád nemáš místo? Neříkej mi, že sis tu couru nechal?" 

„Neřeš to, rozuměl si mi jasně?" rozhořčeně jsem uhodil do volantu.

,,Musíš ji zabít a ty to víš. Jinak budeš platit svým..." nenechal jsem ho dokončit větu a hovor ukončil. Dojel jsem domů. Ledová sprcha uklidnila mé běsnící myšlení.

*o dva týdny později*
Dneska si mám jet pro Amy, smrt ji nemine ať bude prosit jakkoli. Prošel jsem kolem recepce a hledal její pokoj. Srdce mi nadšením málem vyskočilo z hrudi.

,,Dobrý den, vy si určitě jdete pro svou dceru, že ano?" doktor na mě hleděl přísným pohledem.

,,Ano přesně tak. Děkuji mnohokrát, už mnohokrát jsem ji říkal, že mi má zavolat, když jde domů sama."

,,Stále je pod vlivem sedativ, ale jinak již je zcela v pořádku" doktor opustil pokoj a já svou kořist usadil na vozík a odvezl ji k autu. Připoutal jsem ji na zadní sedačku a odjel z toho místa. Znovu jsem ji dovláčel do sklepa a chystal se ji znetvořit. Pořádně jsem ji zmlátil za všechny trable, co mi způsobila. Sjel jsem ji pohledem. Dívala se na mě, oči měla doširoka otevřené. Myslel jsem si, že není při smyslech. Rozhodl jsem se to neřešit a vzal do ruky nůž a chystal se na to veledílo.

Amy
Po celém obličeji jsem cítila bolest. Všude mi kapala krev. Byla to pro mě, dá se říct, rutina. Hned, co jsem se vyléčila už mě ničí něco dalšího. Uvnitř mě panoval strach, ale na venek jsem nedávala nic znát. Hleděla jsem na něj, když se ve světle zaleskl nůž. Řízl mě do nohy, jednou, dvakrát a nevypadalo to, že chce přestat. Ruce dopadly stejně. Poté nůž odložil a vzal jehlu, do které navlékl tlustší nit. Na konci udělal uzel, jehlu zapíchl do mého rtu. Slza mi sklouzla po tváři, pak jsem víčka silně tiskla k sobě. Stehy sešívaly mou pusu. Konečně jehlu odložil na vozík. Konečně jsem viděla nůž, přibližoval se k mému krku, aby mě usmrtil.

Myslíte že Amy zemře?🔫
Máme tu další kapitolu...📚
Doufáme že se vám líbila.
Budeme rády za každé vote a komentář.💗📝
Nirita&Beka