Deník vraha

7. KaPiToLa - policie

Z minulé kapitoly: To kurýr asi nebude.

Sebastian
S hraným úsměvem jsem otevřel dveře, za kterými stáli dva vysocí příslušnici policie. Věděl jsem, že teď jde do tuhého a ona musí spolupracovat.

„Dobrý den, jsme z místní policie a vyšetřujeme vraždu Daneil Baker, máme potvrzení k domovní prohlídce," vyzval jsem je, aby vešli dovnitř, zmizeli vevnitř a hned začalo šmejdění. Proč je nezabiji, na to jsem se ptal sám sebe a lačnil po odplatě za to jak mi ničí život.

„Kdo je tato dívka?" šťouchl jsem jemně do Amy a naznačil ji, že jestli pípne zabiji ji. 

„Tohle je moje adoptivní dcera Amy Maxen  a já jsem její otec Edvard Cane" Amy poslušně přitakala i když jsem viděl její zaváhání, když jsem vyslovil falešné jméno.

„Vaše dcera teď musí jít s námi" řekl vyšší z nich.

„Dobře," pak vzali Amy a byli fuč. Až teď jsem si uvědomil, že můj život závisí na její výpovědi. Další věc, co mě děsila bylo to, že mohla klidně utéct, ale to jsem nemohl dovolit.

Amy
Když Sebastian odešel zkoušela jsem rozchodit už skoro zdravou nohu a dařilo se, avšak potom jsem uslyšela hlasy a ani jeden z nich nepatřil mému vězniteli, kterého jsem nenáviděla. Šla jsem tedy do kuchyně a sedla si na židli, cestou tam jsem u dveří viděla poldy. Zaklela jsem, ale poslušně jsem si sedla a hrála poslušnou dceru. Po chvilce přišel Sebastian s dvěma policisty a já věděla, že budu muset držet jazyk za zuby. Po konverzaci, která proběhla v kuchyni, mě policisté dotáhli do auta a posadili mě dozadu. Dělila nás černá síť, která se táhla od jednoho okénka k druhému. Auto se rozjelo a já přemýšlela, co se dá dělat a jestli se na můj plán cítím.

Po půl hodině cesty, při které se oba dva snažili navázat konverzaci, jsme byli konečně na místě a já se konečně nadechla čerstvého vzduchu. Odvedli mě do vyslýchací místnosti. Stůl, dvě židle na proti sobě, mikrofon na stole a ''zrcadlo'', nevěřila jsem tomu, že bych tu někdy mohla být. Vypadalo tu jako v kriminálkách, na které jsme se v děcáku koukali. Výslech započal. 

„Jak se jmenujete slečno?" posadil se naproti mně blonďák. Mohlo mu být tak dvacet nanejvýše dvacet pět. 

„Jsem Amy Maxen" odpověděla jsem neutrálně.

„Dobře a jak dlouho jste s vaším adoptivním otcem?" hnusila se mi představa, že on byl můj adoptivní otec.

„Několik měsíců," řekla jsem s klidem v hlase, i když jsem byla nervózní. Cítila jsem závrať. 

„Aha a ublížil vám někdy?" moje vědomí se smálo nad tím kolikrát mi již ublížil, ale přesto ze mě vypadly další lži.

„Ne on by mi nikdy neublížil" jsi sakra dobrá Amy, pochválila jsem se. 

„Jste si jistá? Pokud se vám něco děje, nám to říct můžete" policista sedící naproti mě pořád dorážel.

„Ano jsem si jistá! Jak tohle můžete vůbec říct!" vyjela jsem na něj hraně. Sežral to i s navijákem.

„Omlouvám se, dělám jen svou práci a tyto otázky byly nutné položit. Výslech je u konce, pokud nám nic už nechcete říct, můžete jít." 

Beze slova jsem se zvedla a odešla z oddělení. Nečekala jsem, že to budu mít tak rychle za sebou, i když byla pravda, že tady v Kalifornii policie vždy udělá jen to, co musí a pak to stejně nechají být. Před dveřmi stanice jsem se zastavila a přemýšlela. Kam teď? Když uteču jednou mě najde a asi skončím mrtvá...ale radši si teď užiji pár dní svobody, a pak dobrovolně umřu, než abych tam s ním musela být další sekundu. Tím jsem se odhodlala a vydala se směrem do lesa. S nohou zatím žádný problém nebyl, a tak jsem mohla pokračovat lesem.

Husté větve mě šlehaly do obličeje, ale já šla dál. Les se stával hustším a já se pomalu ztrácela. Vůně jehličí a vítr, který si hrál s mými vlasy mě uklidňovaly. Nostalgie přerušila mou opatrnost. Nevšimla jsem si nalomené větve a udeřila se o ni do hlavy. Ucítila jsem horko na mém čele, kde stékal slabý pramínek krve. Sáhla jsem si na ránu a teplá tekutina mi obalila zmrzlé prsty. Vstala jsem na nohy a pomalým krokem pokračovala v cestě na blízkou mýtinu, odkud jsem viděla posed, který stál uprostřed vysoké trávy, která ho obléhala ze všech stran. Ihned, co jsem ho spatřila, jsem se tam vydala. Krev mi slepovala vlasy a tričko, které jsem od něho dostala, bylo pokryto červenými skvrnami. Poskakovala jsem po kořenech, užívala jsem si chvilkový pocit svobody a než jsem se nadála stála jsem u posedu. Vylezla jsem po žebříku nahoru a rozhlédla se. V rohu byla stará matrace a na jedné ze stěn malé okénko. rozhlížela jsem se z okénka a hledala známky blízké civilizace, místo toho jsem viděla jen rudě zapadající slunce a vysoké jehličnany. Přece jen mé bystré oko zahlédlo silnici, byla jsem šťastná, že brzo už budu konečně někde, kde bych mohla začít od začátku, pak jsem ulehla na matraci a vysíleně usla.

Sebastian
Po asi hodině už jsem to nemohl vydržet tak jsem vzal telefon a vytočil informační centrum na policejní stanici.

„Dobrý den, tady informační centrum městské policie. Co si přejete?"

„Dobrý den, tady Edvard Cane, už skončil výslech mé dcery Amy Maxen?"

„Ano, pane Cane vaše dcera opustila vyslýchací místnost před 20 minutami" rozhořčeně jsem ukončil hovor a křičel sám na sebe.

„Proč jsem tam nejel s ní, mělo mě to napadnou, že udělá takovou kravinu. Měl jsem ji zabít hned"popadl jsem klíčky od auta a rozjel se k policejní stanici, cestou jsem se všech vyptával, jestli ji neviděli. Vždy jsem ukázal její fotku v galerii, nikdo z nich mi neřekl nic podstatného, a tak jsem dál bloudil městem až jsem sjel na silnici obehnanou hustým lesem. Nepředpokládal jsem, že by šla tímto hustým lesem, protože všechny holky jsou stejné, žádná by nechtěla, aby se poškrábala o větev, nebo aby si ušpinila oblečení. Jel jsem dál a jediné co jsem viděl je posed na který svítilo zapadající slunce. Šel bych tam, kdyby tam nebyl tak vysoká tráva a tak jsem se obrátil a jel domů. Slunce už skoro zapadlo za obzor a já měl v hlavě ten její pohrdavý výraz.

Amy
Po probuzení jsem se rozhlédla. jestli někde nevidím auto, které by mě hledalo, ale silnice byla prázdná. Počítala jsem s tím, že mě Sebastian bude hledat, ale zatím jsem nenašla žadné známky jeho přítomnosti, což mi hrálo do karet. Jestli mě zabije tak je to stejně jedno, nic lepšího mě nečeká, ale nedostane mě jen tak. Sešplhala jsem ze žebříku a vydala se dál hustým lesem podél silnice. Zvuk projíždějícího auta mě přinutil přikrčit za strom, řidiče jsem neznala a tak se mi trochu ulevilo. Rozběhla jsme se, ale mé nohy se pod mou váhou podlomily a já dopadla do mechu. Pohltila mě temnota.

Vše se zase zaostřilo a s tím přišla i palčivá bolest na břiše. S velkým úsilím jsem si sedla a koukla na své břicho, tričko v tom místě bylo jemně od krve. Vyhrnula jsme si ho a zahlédla menší ránu. Nějak jsem si to všechno uvědomila. 

*flashback*
Utíkala jsem před blížícím se autem, jenže z pozornosti mě vyvedla srnka, která ladně přeskakovala spadlé stromy a ujídala zelené trsy trávy. Chvilka nepozornosti mě stála pád. Noha mi podklouzla po mokrém kameni, dopadla jsem břichem na nastraženou medvědí past. Otřásla jsem se bolestí.

Nové zranění mě donutilo vrátit se ke krajnici silnice, což byla další fatální chyba. Projíždějící auto za mnou zastavilo a něčí ruka mě zastavila v pohybu. Lekla jsem se, ale i přes prvotní šok jsem se pomalu se otočila, abych tomu cizinci viděla do obličeje.

Máme tu další kapitolu...📚
Rozhodly jsem se, že kapitoly budou vycházet každé pondělí, středu a pátek.😏💖
Doufáme, že se vám líbila.
Budeme rády za každé vote a komentář.💗📝
Nirita&Beka