Deník vraha

22.KaPiToLa - zničím tě

Z minulé kapitoly: Rozbalil jsem znova papírek, který mi darovala.

Sebastian
Otázek v mé mysli přibývalo, čekal jsem celou noc a žádná otázka nenašla odpověď. Je mrtvá? Vidí mě jak na ni čekám? Vzdala to? Bojuje? Je jí teď dobře? Kde se naučila být tak drsná a chladná? Chyběl jsem jí? Jen jedno jsem si uvědomil, ona mě bude chybět. Cítil jsem jak moje srdce buší, tep jsem slyšel až v krku. Svět se kolem mě motal a mně najednou bylo na zvracení. Strach o ní mi stáhl žaludek do uzlu a já měl dost práce, aby strávené jídlo v mém žaludku nespatřilo denní světlo. Čekání mě pomalu, ale jistě zabíjelo.

Amy
Konečně jsem vyšla z té zatracené nemocnice, ale najednou jsem nevěděla, co dělat dál. Sebastian na mě nejspíše zapomněl a Mark mě chce vykuchat. Vtipné na tom vše je, že já jdu po Markovi a Mark jde po mně. Je jen otázkou času, kdy jeden z nás umře v příšerných bolestech. Zastavila jsem u výlohy večerky a podívala se na svůj vlastní odraz. Nebudu vám kecet, ale vypadala jsem otřesně, moje oblečení vypadalo jako kdyby projelo drtičkou a skončilo na skládce, obličej posetý jizvami a kolem očí svítily obrovské kruhy z nespavosti. Hleděla jsem na sebe, hleděla jsem na tu trosku, kterou jsem byla. Nechala jsem se sebou vymetat kouty, nechala jsem se mučit, ale s tím je konec. Dnešek je dnem, kdy započne pomsta. Čas pomstít se Markovi za vše, co mi kdy udělal. Neměla jsem u sebe žádné věci, které bych na odplatu potřebovala. Oblečení, potraviny, pití, telefon a zbraň. Byl tu jediný háček, neměla jsem ani korunu, všechno nadšení mě najednou opustilo. Šla jsem poloprázdnou ulicí, po zemi poletovaly odpadky, bezdomovci zabírali veškeré lavičky, koše přetékaly odpadky. Myšlenkami jsem zabloudila k Sebovi a najednou mě to trklo. On bude mít určitě doma všechny věci, které budu potřebovat. Opět mi krví proudila síla a odhodlání.

Unavená a vyčerpána jsem dorazila do toho strašlivého domu, kam jsem myslela, že už se nikdy nevrátím. Dveře nebyly zamčené, zámek byl rozbitý, ležel rozlomen na rohožce. Potichu jsem rozevřela dvoukřídlé dveře a vstoupila. Zaposlouchala jsem se, zda neuslyším nějaký podnět. Nic jsem neslyšela, a tak jsem bez ostychu přešla k hledání potřebných surovin.

Nejprve jsem šla do Sebova pokoje a v jeho skříni jsem si vzala čisté oblečení. Do černých džínů jsem nasoukala pásek a stáhla ho tak, aby pasoval na můj vosí pas. Do kalhot jsem si zastrkala tričko s dlouhým rukávem a na něj jsem navlékla koženou bundu. Když jsem tam našla i batoh vydala jsem se do sklepa, odtáhla jsem závěs a můj pohled spočinul na všech těch zbraních. Měl jich tu tolik, ale já si vzala dva menší nože a menší pistol. Nože jsem strčila do bot a pistol dala za pásek. Teď už jen najít jídlo, pití a mobil. Nejprve jsem zamířila do kuchyně, kde jsem našla pár plechovek masa a dvě láhve vody, vše jsem dala do batohu a zavítala zpět do jeho pokoje, kde jsem začala pátrat po jeho telefonu. Netrvalo mi to dlouho, protože displej telefonu se rozsvítil a ohlásil příchozí SMS. Rozklikla jsem ji a odepsala.

Utekl jsi? Omlouvám se, ale vyhrožoval mi, musel jsem to udělat.

Od koho bych měl utíkat? odepsala jsem.

Kdo jsi? Joshi, já mu nepomáhám, přísahám!

Už jsem neodepisovala. Kdo je do háje Josh? Zvědavost mě ovládla a já byla posedlá tím, že to musím zjistit, a tak jsem začala prohledávat všechny možné zásuvky, ale jako by vše zmizelo. Žádné papíry, složky, jako by se Seb sbalil a utekl před někým. Už jsem nesměla ztrácet čas, tak jsem se raději vydala na cestu. Měla jsem v plánu jít do děcáku a zeptat se paní ředitelky, kde bych Marka mohla najít.

Viděla jsem tu popraskanou omítku, ten oranžový nátěr, sevřel se mi žaludek, jak já to tady nesnášela. Povzbuzovala jsem se, abych vůbec vzala za kliku vchodových dveří.