Deník vraha

10. KaPiToLa+PřEsTáVka

Z minulé kapitoly: Konečně jsem viděla nůž, přibližoval se k mému krku, aby mě usmrtil.

Amy
Jeho ruka svírající kuchyňský nůž se přibližovat k mému krku. Ruka se mu slabě chvěla, ale přesto to ve mě rozvířilo pár otázek. Všechno nadšení, že budu konečně mrtvá, mě opustilo. Dělá si srandu, že mě nedokáže ani zabít?! Zoufalství ve mně stoupalo čím dál víc. Kapky potu se mu tvořily na čele a já pomalu začala šílet. Řekne i někdo, co mu je?!

Sebastian

Amyny oči se rozzářili, když její pohled spadl na nůž v mé dlani. Ruce se mi však rozklepaly, ale i tak jsem jím  přejel po její jemné kůži na krku. Nůž mi sklouzl na zem, nemohl jsem ji nechat zemřít. Nevěděl jsem proč. Mohl to být smutek či lítost, ale to jsem ihned zavrhl, avšak někde uvnitř jsem věděl, že ji zabít nechci. Pohlédl jsem ji do očí. Překvapilo mě, co jsem v nich viděl, nebyl to strach, byla to zlost, proklínala mě za to, že ji ani nedokážu zabít.

Neváhal jsem a utíkal zavolat sanitku, tentokrát jsem zavolal do jiné nemocnice, aby to nebylo podezřelé. Rychle jsem se vrátil pro Amy a odnesl ji do obýváku. Musel jsem ji někam položit a pohovka se jevila jako nejlepší místo. Všude byla krev a její oči zahalil bílý závoj, její čas se krátil.

Sanitka tu byla do pěti minut. Jen co přijela, jsem na ně začal řvát, že mi tu umře. Ignorovali mě a naložili  Amy do auta. Když jsem chtěl nastoupit za nimi, zastoupil mi cestu jeden saniťák.

„Přeji dobrý večer. Je nám líto, ale s ní jet nemůžete" promluvil jako by se nic nedělo

„Proč! Chci ihned za ní!" zařvala jsem téměř hystericky, ačkoliv jsem nevěděl proč.

,,Jak už jsem vám řekl, nemůžete jet s námi a jestli chcete, aby přežila, tak byste nám konečně mohl říct, co se stalo?" už jsem mu chtěl jednu natáhnout, když jsem si uvědomil, že mi to nepomůže.

„No víte, Amy měla nějaký sraz s kamarádkami. Řekla mi, že v sedm bude doma, ale když už bylo půl osmý a ona ještě nebyla doma a nebrala telefon, rozhodl jsem se ji najít, když jsem vyšel ven, uviděl jsem ji pod schody. Ležela tam ve strašným stavu, tak jsem rychle zavolal sanitku a obvázal ji, aby mi tu nevykrvácela," řekl jsem mu předem vymyšlenou lež. Pouze kývl, přesto bylo poznat, že mi na to skočil. Mohl bych se dát na herectví, pomyslel jsem si, když jsem se rozhlédl, sanitka už byla pryč.

V čekárně jsem seděl dvě hodiny, jelikož Amy byla na sále. Přemýšlel jsem. Byl jsem nesmírně rád, že trpěla ale i tak jsem netušil proč jsem ji znovu zachránil. Musel jsem se zbláznit a co teprve až se to dozví Ben. Těšilo mě, jak dlouho dobu tráví na sále, opravdu jsem stvořil mistrovské dílo. A i přesto, že jsem byl rád, jsem cítil zvláštní pocit. 

,,Tak jak na tom je?" vyskočil jsem ze židle v čekárně, když vyšel doktor ze sálu.

,,Kdo jste Pane?" přeměřil si mě od hlavy k patě. Dnes jsem však neměl náladu to řešit.

„Jsem její adoptivní otec a opravdu rád bych věděl jak je na tom" bylo poznat, že mi nevěří ani nos mezi očima, tak jsem na něj zkusil udělat psí oči, ale vyšel z toho prapodivný škleb. Nakonec si povzdechl.

,,Sice bych řekl že jste sourozenci, ale dobře tedy. Amy žije, má mnoho řezných ran a pohmožděnin, dále má vykloubené rameno a pravděpodobně tu pobude více jak dva týdny" v tu chvíli jsem na něj koukal jako na hipogryfa s mrkvema místo uší, „Pokud chcete, můžete za ní jít. Je na pokoji 613" nic dalšího jsem na to neřekl vydal se hledat pokoj Amy.

Po půl hodině, jsem už byl velice naštvaný, jelikož jsem nemohl najít daný pokoj. Pozdě mi došlo, že jsem se mohl zeptat. Nakonec jsem zahnul doprava a na konci chodby doleva. Procházel jsem kolem pokojů s čísly 606, 607, 608. Když jsem zahlídl, jak do jednoho z pokojů, někdo vešel. Podíval jsem se na cedulku. 613. Zajímalo mě, kdo to byl, protože jen já za ní můžu.

Amy
Vzbudil mě příšerně otravný zvuk. Během okamžiku mi moje mysl plná fantazie vymyslela mnoho druhů mučících nástrojů, které by tento zvuk mohla vydávat. Otevřela jsem očima, hned na to jsem je opět zavřela a zaklela se. Proud ostrého světla mi dráždil oči, avšak na druhý pokus jsem na to šla opatrně. Rozhlédla jsem se. 

„Jste vzhůru, mysleli jsme, že budete mimo déle! Jak se cítíte?" ozval se mi u hlavy písklavý hlas sestřičky. Musela to být nemocnice, žádné nebe ani peklo.

„Fajn. Co se vůbec stalo?" zeptala jsem se, přestože jsem to věděla. Jenže mi bylo jasný, že jim Sebastian navykládal kdejaké lži.

„Vy si to nepamatujete? Byla jste na srazu s kamarádkami, ale když jste domů nepřišla včas, váš otec vás šel hledat. Našel vás ve strašném stavu. Když přijela sanitka, hrozně vyváděl. Taky bych chtěla takhle pohledného otce" musela jsem se držet, abych nevyprskla smíchy.

Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že ta upovídaná sestřička je už pryč. Avšak dveře se opět otevřely. Konečně jsem zaostřila na postavu opírající se o rám dveří. 

„Ty!," zasyčela jsem a věřte nebo ne, Sebastian to nebyl.

Velice se omlouváme že nevydáváme žádné nové kapitoly, ale není čas a teď jsme měli hodně akcí se školou.
Taky by jsme chtěli říct že ask bude u další kapitoly takže se máte na co těšit, jestli ještě někdo má nějaké otázky určitě se ozvěte v komentářích nebo ve zprávách.
Taky by jsme chtěli zkusit vydat třeba jeden den pět kapitol, ale potřebuje vědět jestli by vás to třeba bavilo...
Užijte si skvělé prázdniny.❤
Nirita&Beka