Deník vraha

23.KaPiTola - neodejdeš

Z minulé kapitoly: Mé tělo se houpalo v něčím náručí, ale já už chtěla jen spát.

Alice
Nic. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, ale jak bych vám definovala nic...to nevím. Můj mozek byl omámem jedem, který se žilami išířil do každé buňky mého těla. Nemohla jsem racionálně přemýšlet a neexistující představy napadaly mou mysl. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to, tělo bylo jako kamenné. Oči jako by byly zalepené a ústa jakoby zapomněla mluvit. Byla jsem bezmocná, nezbývalo nic než čekat, co bude dál. Připadala jsem si jako na drogách, úplně mimo, zbavena pohybu, zbavena života. Avšak konečně ozvalo se zapraskání v mých uších, ale mozek stále nepracoval. Vše je tak namáhavé, opět se mi chtělo spát.

Amy
Houpavý pohyb s mým tělem házel ze strany na stranu a každý prudší pohyb mi způsoboval neskutečnou bolest. Pořád jsem cítila jak mi krev zasychá na tričku v místě břicha, ale vždy když zaschla přišla další várka, a tak to pokračovalo pořád dokola. Konečně se moje tělo přestalo kývat, a tak zmizela i bolest, která mámila mé tělo. Víčky prosvítalo světlo, ale já je držela pevně zavřené. Bolest byla opět tady, ale tentokrát už jsem ji nehodlala dovolit, aby mě pohltila. Prudce jsem otevřela oči a spatřila tvář muže, jenž mě nesl. Byl vysoký, měl hnědé vlasy a byl svalnatý. S překonáním bolesti jsem se vytrhla z jeho náručí a skončila zády na tvrdé zemi. Jeho obličej se zkřivil v úsměv. Jeho ruce se dotkly mého těla. Palčivá bolest mě donutila ucuknout. S námahou jsem vstala a opět se snažila myslet. Jsem kdovíkde, s kdovíkým a asi jsem opět v pěkném maléru. Opět jsem ztrácela oporu, ale tentokrát jsem se zachytila o pouliční lampu. Celou svou vahou jsem se oni opřela. Hlavu jsem i po všem hrdě zvedla, a tak si opět vysloužila jeho výsměch. Tmavé oči mě sledovaly při sebemenším pohybu. Bolest vystřelovala na každém milimetru mé kůže jako střely kulometu. Abych se udržela na nohou i přes bolest, zaryla jsem nehty do dlaní.

,,Kam si mě to vzal?'' řekla jsem klidně, můj hlas byl chraplavý a zněl otřesně, ale mě to z míry nevyvedlo.

,,Co třeba poděkovat za záchranu?'' řekl s posměšky, projela mnou další dávka bolesti, na tričku v oblasti břicha se červený flek zvětšil, přitlačila jsem si ránu na břiše rukou, tak, aby si toho cizinec nemohl nevšiml.

,,Za záchranu?'' ptala jsem s opovržením.

,,Jsi snad mrtvá?'' zněl dost otráveně.

,,Ne, ale brzy asi budu.'' konec věty jsem skoro zašeptala, opět mě bolest pulzující mým tělem posadila na zadek. Kupodivu hned přiběhl, až teď jsem si všimla odznaku policie. Chtěl mi sundat ruku, která byla přitisknuta na ráně, z které se nekontrolovatelně valila krev.

,,Nech mě být!'' opět jsem zašeptala, ale tentokrát už důrazněji.

,,Musíš mi říct, co ti je! Zřejmě potřebuješ pomoct!'' křičel na mě ve snaze mě přesvědčit.

,,Pomůžu si sama!'' pomalu jsem přestávala věřit, že bych si pomohla sama, ale jeho pomoct jsem nemohla přijmout.

Tentokrát mou ruku z rány odtrhl, jeho pohled spočinul na velké ráně na břiše. Moje myšlení bylo zaplaveno mlžným oparem. Vše se vznášelo v mlze, konečně jsem na cizince zaostřila. V ruce držel vysílačku a snažil se spojit s centrálou. Nenechala jsem ho domluvit a z posledních sil jsem mu ji vzala. Mrštila jsem s ní o zem, de se rozbila na drobné kusy. Už jsem nebyla schopna mluvit, a tak jsem se mu snažila naznačit, že nechci aby se do toho pletli další policisti. Zřejmě to pochopil, protože mobil opět schoval do kapsy kalhot. Utrhl si rukáv trička a přitlačit mi ho na ránu, když mě chtěl vzít do náručí odstrčila jsem jej, avšak pak přišel záchvat kašle, krvavý pramínek mi stekl po bradě. Jedním pohybem jsem krev z brady otřela, vzhlédla jsem an něj. Dívala jsem se mu do očí s prosebným pohledem, aby mě tu nechal, aby odešel. Jediné co jsem si přála byla smrt, konečně bych měla pokoj. K mé smůle se však nenechal odstrčit, vzal mě a běžel se mnou do neznáma. Svět ztrácel barvu a tvary, nedokázala jsem rozpoznat, kam se mnou běží, ale modlila jsem se, aby mě vzal daleko od lidí.

Zanedlouho jsem slyšela klapnutí dveří, bolest začala pomalu ustupovat, když mě položil. Odhrnul mi tričko a to bylo poslední, co jsem viděla a co jsem si pamatovala.

Bohužel probudila jsem se a to znamenalo, že jsem stále živá. Vyhrnula jsem zakrvácené tričko a uviděla úhledné stehy na mé raně. Chtěla jsem se posadit, ale cizí ruka mě zastavila.

,,Hej!'' ozvala jsem se dotčeně.

,,Je to pro tvoje zdraví'' řekl rázně můj zachránce.

,,Co je ti do mého zdraví! Proč si mě sakra nenechal umřít!'' ptala jsem se podrážděně.

,,Jsem policista jestli sis nevšimla, moje povinnost je...'' nenechala jsem ho doříct tu ohranou větu, které už nikdo nevěří, ,,Pomáhat a chránit! Vím jaký je vaše pravidlo'' dodala jsem ironicky.

,,Jak se jmenuješ?'' přešel mou narážku, ,,řekni mi své jméno a já tě nechám jít!''

,,Nemůžeš mi věřit'' řekla jsem a sedla si, cítila jsem zase tu pitomou palčivou bolest.

,,Pokud tak moc chceš odejít, tak si posluš. Je to tvá volba, jak se ti to vlastně stalo?'' hloupé otázky, nemůžu mu prozradit nic z mé minulosti.

,,To je hodně dlouhý a nezáživný příběh, stačí že jsem v maléru já'' při vzpomínce na toho parchanta mi naskočila husí kůže.

,,Já mám času dost a ty určitě tady, rád si to poslechnu'' myslela jsem, že to pochopí, ale zřejmě ne. Nechtěla jsem mu to říct. Postavila jsem se a cítila v těle velký tlak. Tolik už mé tělo muselo vydržet, i teď to musí zvládnout. Je čas jít, nemám čas na zvědavého policistu. Už od začátku jsem věděla, že nemám šanci odejít, měl pravdu že to nezvládnu, ale já to nehodlala uznat. Pořád jsem si opakovala slova, které jsem používala velmi často, to zvládneš. Krůček po krůčku jsem se blížila ke dveřím, čím blíž jsem byla tím jsem si byla méně jistá zda to zvládnu.

,,Nezvládneš to! Musíš tu zůstat!'' naléhal dál.

,,Nic nemusím, nestarejte se!'' nepustí mě.

,,Jsem detektiv Lucas Foster a nařizuji ti, aby si tady zůstala, pokud odmítneš použiji látku na uspání!'' s rukama nad hlavou jsem se otráveně vrátila k lehátku, v tomto stavu jsem proti němu neměla šanci.

Doktor Amy (Ben)
,,Ztrácíme ji!'' vykřikl doktor, když se znovu podíval na pípající monitory, ,,Nabít na 100!'' na pokoji pacientky vládl chaos.
,,Nic, nabít na 160!'' sestřičky běhaly sem a tam.
,,Dejte ji 5mg adrenalinu, rozumíte?!''
,,Nabít na 200.''
,,Máme ji, rychle na sál potřebujeme vzorek jedu, abysme mohli vytvořit protijed!'' všichni si oddechli, ale na jak dlouho je situace pod kontrolou nikdo nevěděl.

Ahoj lidičky,
Opět po delší době kapitola, upřímně jsme docela spokojené.❤
Otázka chcete ke kapčám dávat různé písničky?🎶🎧
Budeme rády za hvězdičky a komentáře!🌟
Užijte si čtení.🌻
Nirita&Beka