Deník vraha

25. KaPiToLa - výslech

Z minulé kapitoly: Zbylo jen tělo, schránka, která celou dobu skrývala duši malé výstrašené dívky, která si přála jen žít v poklidu se svojí rodinou.

Amy
,,Tak řekneš mi konečně proč si ses tam hrabala?'' cítila jsem na svých zádech jeho pohled, ale pořád jsem zůstávala otočená. Snažila jsem si vrýt do paměti fotku sourozenců, ,,Haló! Mluvím s tebou, tak se na mě aspoň koukej'' najednou zněl jeho hlas tvrdě, otočila jsem se.

,,Jen jsem se koukala'' řekla jsem klidně, i když jsem cítila nevolnost ze strachu. Potřebovala jsem být úplně v pořádku, potřebovala jsem nabrat síly, až pak jsem mohla odejít.

,,Vrať to a už na ty věci nesahej, rozumíš?!'' naštvaný a tvrdý hlas mi připomínal Marka, otřásla jsem se znechucením.

,,Dobře, dobře. Vždyť už to tam dávám'' potřebovala jsem jeho pomoc, a tak jsem ho uposlechla. Šel ke mně, vytrhl mi fotografii z rukou a přejel mě podezřívavým pohledem.

,,Určitě se ptáš, proč jsem vytáhla zrovna tuhle fotografii. Znám je oba dva'' nestačil ani otevřít pusu a já za něj vyslovila jeho otázku.

,,Cože?!'' obočí mu překvapeně vyjelo nahoru a pořád si mě měřil pohledem, který mi nebyl vůbec příjemný.

,,Každý máme nějaké tajemství, ty nemůžeš mluvit o svých případech a ani o sobě nemluvíš, tak mi prokaž laskavost a nech to být. Řekla jsem ti, že je znám, ale to je vše. Neznám tě a ty mě'' doufala jsem, že to co se mi vylétlo z úst dávalo hlavu a patu.

,,Jenže tady jde o dvě rozdílné věci. Já tenhle případ vyšetřuji už od doby, kdy jsem se poprvé dostal k policii a jako jediný s ním trochu pohnul, ale dosud není případ vyřešený a ať už víš cokoliv musíš mi to říci'' usmála jsem se nad jeho naivitou, zažila jsem mučení, šikanu a to nebylo všechno, držet jazyk za zuby byla pro mě vcelku hračka.

,,Mýlíš se. Nevíš nic o mojí minulosti, pomalu nevíš ani kdo jsem, a přesto mi nařizuješ abych ti vše řekla. Neznáš mě a přesto mě nutíš říct něco, co by nás oba dokázalo zabít '' seděl ode mě necelý metr a pozoroval mě při každém pohledu. Prohlížel si mě jako nějakého pachatele, z kterého vymlátí vše potřebné.

,,Tak mi o své minulosti něco řekni, já mám času dost" v duchu jsem zaúpěla nad jeho dotěrností.

,,Nejsem jako ty naivní pipky, co si potřebují stěžovat ostatním. Ať je má minulost jakákoliv vtáhnout do ni někoho jiného by byl hřích. Proč si zaujatý zrovna tímhle případem?" oplatila jsem mu otázku, na kterou jsem čekala, že neodpoví.

,,Opravdu si o tobě nemyslím, že jsi nějaká pipka, ale zeptat jsem se musel," ušklíbl se, ale vzápětí pokračoval, ,,Složil jsem slib mlčení. Nemůžu ti věřit, nemůžu o tom případu s tebou mluvit. Třeba kdyby si mi řekla něco o těch dvou, mohl bych ti něco prozradit" poposedl si ke mně blíž a pošeptal, ,,Tak mi pověz, kdo jsi" nevím jak dlouho jsme tam seděli, ale když jsem od něj odvrátila zrak, venku už se stmívalo.

,,Kdo jsem? Já jsem nikdo, jsem omyl. Odpad tohoto světa," zvedla jsem hlavu a opět se mu dívala do očí, úsměv mi zůstával na tváři. I když mě má slova bolela, konečně jsem si to přiznala, ,,Možná jsem v nějaké vaší složce. Třeba tam najdeš odpověď na to kým jsem, ale spíše ta složka neexistuje, protože by si mě jinak musel poznat, nebo se pletu? Alice Moore a Sebastian Moore" zašeptala jsem jejich jména a opět mě píchlo u srdce při pomyšlení na Alice. Tolik mi chyběla, bála jsem se o ní a čím více jsem nad ní přemýšlela tím více jsem se cítila bezradně.

,,Jsi zvláštní, mohu znát alespoň tvé jméno?" až teď jsem si uvědomila, že za celou dobu jsem se nepředstavila, ,,Jelikož v našich složkách jsou většinou fotky obětí staré, tím myslím třeba fotka před únosem, nejde podle ní poznat, kdo přede mnou právě sedí. Byla jsi s nimi v kontaktu? Viděla jsi je někdy?" výslech započal a já věděla, že se z něho už nevykroutím.

Zvedla jsem se a chystala se odejít, tohle povídání mě vyčerpávalo. V přesezených nohách mi běhali mravenci. Pomalým krokem jsem se vydala k lehátku, které bylo mou postelí. Naposledy jsem se podívala do krbu, kde praskalo dříví a pokračovala ke dveřím, byla jsem si vědoma, že jsem neodpověděla na žádnou jeho otázku, ale potřebovala jsem si to rozmyslet, přece jen by se mohlo něco podělat.

,,Počkej! Řekni mi alespoň své jméno" ruka mi visela na studené kovové klice, otočila jsem se a čelila oříškovým očím, které na mě hleděly.

,,Amy" to krátké slovo, co mi bylo přiděleno v porodnici, vypsáno na papír, jméno které oddálilo Lucasovy otázky se teď vznášelo v prostoru jako malá ozvěna.

Zavřela jsem za sebou dveře a lehla si na lehátko. Sáhla jsem po medailonku a otevřela ho. Doufala jsem, že je Alice v pořádku. S tím pocitem jsem zavřela oči. To jsem ještě nevěděla, že už dávno opustila své tělo a přidala se ke svým zesnulým rodičům. Její duše se rozletěla všemožnými směry. Byla pryč.

Sebastian
Odjel jsem bez rozloučení, nezvládl bych čekat, jen jsem doufal, že to zvládne. Podrbal jsem se ve vousech a opět hledal na našem plánu chyby. Muselo to být perfektní, protože ten idiot nechybuje a vždy je na vše připravený. S Kate jsme na tom dělaly ve dne v noci. Podepisovalo se to na nás. Kruhy pod očima, shrbené tělo a vousy svědčili o zanedbávání mých potřeb. Obrátil jsem do sebe další hrnek kafe. Kofein začal proudit mými žílami a já se opět na chvíli cítil soustředěný. Kate seděla na jídelním stole a nevypadala o moc lépe. Hlavu si rukou podpírala a oči se jí pomalu zavíraly. Vypadala příšerně, stejně jako já.

,,Musíme si odpočinout'' zakňučela a donutila svou hlavu, aby se odlepila od její ruky. Seskočila ze stolu a vrávoravě se ke mně vydala.

,,Dobře, opravdu bychom si měli odpočinout, vypadáš vážně příšerně'' uchechtl jsem se, když jsem si ji pořádně prohlédl.

,,Ty taky nevypadáš nejlíp. Já to balím, takže dobrou'' ani nepočkala na mou odpověď a už si to štrádovala do pokoje.

Nezůstával jsem pozadu a také se vydal do svého pokoje. Dal jsem si sprchu, vyčistil si zuby a s žuchnutím dopadl do měkké postele. Ani jsem se nestačil přikrýt a už jsem proplouval říší snů.

Probudila mě lahodná vůně, která se linula z kuchyně. Protřel jsem si oči a za poslední dobu se konečně cítil odpočatě. Převlékl jsem se do čistého  oblečení a následoval linoucí se vůni. Usmál jsem se na lívance připravené na stole.

,,Jen se posaď a jez. Jen, aby jsme si to ujasnili, udělala jsem ti jídlo jen abychom mohli pokračovat v plánu, jiný význam v tom nehledej" otočila se ke mně a na tváři ji hrál jeden z jejích pohrdavých úšklebků. Nic jiného jsem za jejími slovy nehledal. Chtěl jsem se jen najíst, a pak pokračovat v úkolu. Usadila se vedle mě na barovou stoličku a také se věnovala své porci.

,,Kate víš, že tohle nemusíš dělat?" opět jsem zvážněl.

,,Já své dluhy splácím" zopakovala tu stejnou větu, kterou vyslovila už když jsme utíkali z Joshova doupěte.

,,Dobře, ale nemůžu ti slíbit, že vyvázneme živý" slova jsem drtil mezi zuby, protože jsem nehodlal prohrát.

,,I já s ním mám nevyřízené účty" přikývl jsem a opět se mnou prohnala vlna nedočkavosti.

***

Bledé tělo dívky bylo vezeno na železném lehátku. Tělo ji zakrýval bílý přehoz, štítek se pohupoval na palci levé nohy, stálo na něm jméno, datum a čas úmrtí.  Muž pracující v márnici tlačil lehátko do místnosti, kam by jen tak normální člověk nevešel. Přijel s lehátkem k prázdnému boxu a opatrně dívku přesunul na kovový plát, který vjel se skřípáním do chladícího boxu. Dvířka s klapnutím zavřel a přilepil na ně štítek s jménem Alice Moore. V místnosti zhasla světla a muž v bílém plášti zmizel za dveřmi, v tu chvíli Alicina duše byla svobodná. Takhle skončil její krátký život plný dobrých i špatných zážitků a vzpomínek. Konečně si dopřeje zasloužený odpočinek. Kdo ví, co právě teď dělá a kde právě teď je.

Ahoj lidičky,
Je tu nová kapitolka, takže doufáme, že jsme alespoň trochu někoho potěšily❤
Budeme rády za všechny votes a komentáře❤
Nirita&Beka