Deník vraha

4. KaPiToLa - Amy

Z minulé kapitoly: Avšak samota se brzy vymění za společnost mé vyvolené.

***

Když jsem vstal z postele, ucítil jsem nedočkavý a natěšený pocit z toho, co se dnes mělo stát.  Paprsky světla dopadaly na černé povlečení, které mě obepínalo a tvořilo tak tepelnou bariéru. Vzpomněl jsem si na fotku té dívenky. Srdce mi nedočkavě tlouklo a prsty se mi klepaly. Přerušil jsem tok tepla a odkopl peřinu, chlad se dotkl mé pokožky až jsem se otřásl. Převlékl jsem se a po dřevěných schodech sešel do kuchyně. Snídani jsem hltal a hned když byl porcelánový talíř úplně prázdný nasedl do auta. Pro takovouto příležitost jsem si chtěl udělat radost, aby tento den byl ještě lepším.

Otočil jsem klíčky v zapalování,motor nastartoval s dunivým zvukem, který vibroval mým tělem. Zvuk jsem přirovnával ke křiku mé další oběti. Vlastně k ní jsem zamířil hned potom, co jsem navštívil obchod s noži. Jen co jsem vešel, cítil jsem se jako v ráji. Těch nožů tu bylo stovky, každý byl jiný a u některých jsem ani nevěděl, jak se používají. Od tohoto dne měl obchod stálého zákazníka. 

Cestou do sirotčince mi zapípal mobil. Byla to zpráva od ředitelky Marshal, kde po mně chtěla vyzvednutí mé adoptivní dcery. Nechápal jsem, že mi ji dává, když jsem měl podepsat jen pár papírů, které mě měli udělat jejím otcem. Co kdybych byl nějaký vrah? Usmál jsem se nad kousavou poznámkou mého vědomí.

Parkoval jsem ve stejnou chvíli, kdy ze dveří vyšla ředitelka s mou vyvolenou. Vypadala šťastně a já se uviděl v zrcátku s velikým úsměvem. Oběť se vydávala blíž a blíž. Vylezl jsem z auta a šel k nim. Hned jak si mě paní Marshal všimla, spustila svoje řečičky.

„Pane Cane, tak toto je Amy, vaše adoptivní dcera. Potřebuji od vás, abyste mi zde podepsal několik formulářů, a pak už je vaše."

„Dobrý den paní Marshal, těší mě Amy, kde to mám podepsat?," řekl jsem nedočkavě a přitom oči přejížděl po své oběti. Podala mi svazek papírů a ukazovala mi kolonky, kam jsem se měl podepsat. otáčela listy a já se snažil o věrohodný podpis. Jméno Edvard Cane bylo pro mě jako moje vlastní, používal jsem ho častěji než své vlastní. Sebastian Moore bylo jméno minulosti.

,,Tak a je hotovo, je vaše. Starejte se o ní jako o vlastní, je to moc hodná dívka. Pane Cane jste velice mladý, proč jste se rozhodl usadit a adoptovat skoro dospělou dívku?" podezřívavý pohled, který byl na mě namířen, mě zneklidnil, ale stále jsem se snažil udržet si široký úsměv.

,,Je to velmi složité madam, ale když tak naléháte. Sám jsem v dětském ústavu byl a vím, že čím starší jste, tím je to pro vás horší, být tam zavřený, svíraný minulostí. Rozhodl jsem se, alespoň někoho této nepříjemné záležitosti zbavit. Tím nechci říct, že to tady nemáte hezky zařízené, jen vám říkám jak to prožívají někteří vaši svěřenci" nevěděl jsem, co z toho je lež, prostě to ze mě vyletělo.

,,Děkuji, vaše myšlenka je krásná a smutná zároveň. Doufám, že teď se vám splní. Ahoj Amy, měj se krásně a vy také. Na shledanou" dubové dveře se za ní zabouchly a my zůstali stát na parkovišti. 

„Mužů vám tykat?" seděl jsem za volantem, když ke mě dolehla její otázka.

„Jestli chceš," pokrčil jsem rameny na důkaz toho, že je mi to nevadí.

,,Žiješ sám?" odhodlání z ní čišelo a já prozatím chtěl být milý.

,,Vlastně ano. Vystupujeme" zastavil jsem před vysokou vilou, obloženou šedým a černým obkladem. Mramorové schody vedoucí k dvoukřídlovým dveřím nás vedli dovnitř mého ,,panství". Oči se ji zaleskly nadšením, rozrazila dveře a naskytl se jí pohled na interiér domu. Nevěřícně kroutila hlavou, oči ji skákaly z místa na místo. 

„Líbí se mi tu," řekla a já si vysloužil její úsměv. Přikývl jsem a šel udělat večeři. Udělal jsem rizoto. Nevadilo mi, že musím uvařit i pro ni. Seděla u stolu a čekala na svou porci. 

,,Umyj nádobí, udělal jsem ty jídlo, ale to nebylo zadarmo" moje slova burácely domem a ozvěnou se dokola opakovaly. V tu chvíli u ní zavládl strach, dala se hned do práce. Pravý koutek mi zacukal, bylo to ještě lepší než jsem myslel.

„Kde můžu spát? Spokojím se i s gaučem" obličej, jakoby ji rázem zkameněl.

„Je tu dost místa, aby si nemusela spát na gauči. Běž po schodech nahoru a první dveře vlevo, koupelnu najdeš hned vedle" věnovala mi prázdný pohled, a pak beze slova zmizela v druhém patře.

Na půdě pořád ještě byly nevybalené krabice a zrovna teď byla skvělá chvíle na vybalování. Stoupal jsem po příkrých úzkých schodech na půdu. Odklopil jsem vikýř a nahlédl na půdu. Ztuhl jsem při pohledu na třesoucí se zrzku, která se choulila v koutu. Nevím, jak se tam vzala, ale rozhodně tu zůstat nemohla. Vyhoupl jsem se na půdu a pomalými kroky k ní přišel. Byla vyhublá, a proto pro mě nebyl žádný problém ji vzít do náruče a odnést do sklepa. Začal jsem ji říkat Kate. Snažila se vzpouzet, ale můj stisk nabral na síle. Bolestné syknutí se ji vydralo z krku. Připoutal jsem ji k připravené židli a sledoval ji. Dívala se na mě se strachem v očích, který mě těšil, když jsem se k ní pomalu přibližoval s řezákem v ruce. Byl tupý a rezavý, nic příjemného. Pomalu jsem k ní došel mezitím, co třepala hlavou sem a tam. Vypadala jako hračka s kývající hlavou. Začal jsem u nohou, pomalu jsem ji řezákem tvořil ornamenty na její bíle kůži, která měla velmi nezdravou barvu. Nasadil jsem ji roubík do pusy, který bránil jejím bolestným výkřikům. Prosila o milost, kterou jsem ji nehodlal dát. Skalpelem jsem ji provedl řez na plochém břichu. Věděla, že tohle je konečná. Z úst ji vycházely tiché modlitby. Pomalu umírala a když naposledy vydechla, vydloubl jsem ji oči. Neměla sem chodit, předepsala si svůj osud.

,,Sbohem Kate.''

Máme tu další kapitolu...📚
Doufáme že se vám líbila.
Budeme rády za každé vote a komentář.💗📝
Nirita&Beka