Deník vraha

6. KaPiToLa - nečekej pomoc

Z minulé kapitoly: Sešel jsem do kuchyně a umyl nádobí, avšak zvonek vyrušil mé počínání.

Pomalu jsem došel ke dveřím a koukl se kukátkem, kdo za nimi stojí. Poté jsem pevně chytl kliku a otevřel. Byl jsem si sám sobě k smíchu. Přede mnou stál chlapec s modrou uniformou a na hrudi mu svítilo logo pošty. Poštovní dodávka vše jen potvrdila. Chlapec mi podal kartonový balík a papír, který vyžadoval můj podpis. Dal jsem mu peníze a zabouchl mu dveře před nosem. Řechtal jsem se, že jsem sotva popadal dech za to jak mě vyděsil malý pošťák, pak jsem vzal balík a odnesl ho Amy. Bylo to především oblečení a nějaké věci, co jsem myslel, že bude potřebovat.

Neměl jsem ji rád, ale musel jsem to s ní vydržet, než dá pokoj policie, potřeboval jsem, aby vypadala spokojeně a aby ji nic nechybělo. Když jsem nad tím tak přemýšlel, napadlo mě, že bych si ji nějakou dobu ještě nechal živou. Používal bych ji na opětovné mučení, ať nemusím pořád shánět nové dívky, přece jen to stálo nějaké to úsilí. Ne, že by to nebyla zábava shánět si oběti, jenže jsou dny, kdy jsem žádnou vyvolenou nemohl najít. Teď ji budu mít po ruce pořád.

Došel jsem nahoru, už byla vzhůru a snídani už taky měla snědenou. 

„Můžeš se jít umýt do koupelny na chodbě a tady máš nějaké oblečení" snažil jsem se o nejmilejší tón, co jsem uměl. Nejdříve se zatvářila překvapeně, ale rychle to skryla a odešla do koupelny. Po chvíli jsem slyšel zamykání a tekoucí vodu. Odcházel jsem chodbou, kdy jsem zaslechl její volání. Přišel jsem ke dveřím.

,,Zapomněla jsem si ručník v pokoji, mohl by si mi ho přinést prosím?" neměl jsem s tím problém, hlavně, proto že řekla to prosím. Došel jsem ji pro něj a nechal ho za dveřmi. Nečekal jsem na poděkování a rovnou si to zamířil do dolního patra. Douklidil jsem tam a vše vypadalo jako v normální rodině, i když jsme rodina nebyla.

Byl čas obědu a já nám šel udělat oběd. Ano, nám. Na pánev jsem hodil šunku a kukuřici a to celé jsem zalil vajíčkem. Omeletu jsem rozdělil na dvě části a dal ji na talíře. Oba talíře jsem dal na prostřený stůl a rychlým krokem jsem zaběhl za Amy. Rovnala si oblečení do skříňky v rohu pokoje. 

„Amy je oběd," řekl jsem hrdě na to, co jsem ukuchtil.

Podívala se na mě pohrdavým pohledem a nevěřícně si mě skenovala. Hned jsem ji jednu natáhl, tak že se složila k zemi, hned na to jsem si uvědomil mou chybu a pomohl ji vstát, kulhala kvůli pořezané noze, i když tiše nadávala nechala mě, abych ti pomohl dostat se ke stolu. Přemýšlel jsem jestli na ni po dobrém nebo po zlém, protože doteď to po dobrém moc nevycházelo. Vzpomněl jsem si na blížící se policii a se sevřeným žaludkem jsem měl jasno.

„Chutnalo ti to?" zeptal jsem se ji a tím přerušil ticho, které mezi námi panovalo. Přikývla a dál se dívala z okna, které bylo naproti ní. Fascinovaně sledovala vítr, který sebou nesl pár listů. Dojedla a chtěla odnést talíře, jenže jsem jí ho stihl vytrhnout z ruky a sám jsem ho dopravil na kuchyňskou linku. Už, už chtěla odskákat nahoru na půdu, ale než stačila skočit na první schod chytil jsem ji do náruče a utíkal s ní do auta, usmíval jsem se a ona jen vyděšeně přihlížela mému bezmyšlenkovitému konání. Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce a připoutal ji. Sám jsem sedl za volant a jeli jsme.

Zastavil jsem u místní nemocnice. Byla to taková menší, šedivá a popraskaná budova. Na ploché střeše je ji tyčil svítící kříž. Opět jsem ji vzal do náruče a nesl ji dovnitř. Nešel jsem na recepci, ale zahnul doprava a došel jsem do ordinace úplně na konci dlouhé spletité chodby. Zaťukal jsem a doktor s úsměvem otevřel.

„Čau Sebastiane, koho sebou máš?" Ben mě přivítal a hned ukázal na lůžko, kam jsem položil dívku, kterou jsem dosud svíral ve svém náručí. 

„Mojí přítelkyni," zalhal jsem a podíval se na ní, hodila po mě naštvaný pohled, ale poté ho vystřídala za kamennou masku. Ben nadzvedl jedno obočí, ale nakonec nad tím pokrčil rameny. Já si sedl na židli u stěny a sledoval ho při práci. Ben byl můj starý známý kolega. Doktor ji sundal krvavý obvaz z nohy, která byla pořezaná od vrtule a vzal si do ruky pár prášků, které podal Amy. 

„Co to je?" zeptala se nedůvěřivě, bez známky strachu, nevěděl jsem, kde se v ní bere její drzost a odhodlanost. 

,,Uklidni se, jsou to uspávací prášky" jen přikývla a dlaní si vhodila prášky do úst. Zanedlouho se ji zavřely oči a spokojeně oddechovala. Ben popadl jehlu, nit a dal se došití. Po chvíli byla noha perfektně sešita pár stehy. 

„Sebastiane, nečum tak na mě, zavaž ji tu nohu, a pak vypadni" nic jsem na to neřekl a udělal jsem, co po mě chtěl. Když jsem byl hotov, popadl jsem Amy a šel stejnou chodbou. U dveří stály opřené berle, jedny jsem vzala a pokračoval k autu. Připoutal jsem ji a jelo se domů. Po příjezdu jsem ji odnesl na půdu, kde jsem ji uložil do postele a vedle postavil berle. Pomalu rozlepila oči.

„Jak ti je?" zeptal jsem se s hranou starostí.

„Jde to. Vím, že tě to nezajímá, tak se nemusíš ptát" otočila na mě ten její sokolí zrak, kdo je,  to jediné mě zajímalo. 

,,Fajn prokoukla si mě, ale jestli chceš donesu ti nějaké léky na bolest."

,,Nechci nic, nepotřebuji tvou pomoc, vím že tohle chování je z nějakého důvodu" zmlkla a já nevěřícně koukal, vstal jsem a odcházel z jejího pokoje.

,,Tím pádem  už ode mě žádnou pomoc nečekej" prskl jsem na ní a zmizel za dveřmi scházel jsem schody dolů, když opět někdo zazvonil. Melodie zvonku se rozléhala po celém domě. Došel jsem ke dveřím odkud se ozývalo několik hlasů. To kurýr asi nebude.

Máme tu další kapitolu...📚
Doufáme že se vám líbila.
Budeme rády za každé vote a komentář.💗📝
Nirita&Beka