Coffee ✅

68.

"Děláš si legraci?! Panebože!!"

"Mami dýchej prosím!"

"Mohla si umřít! Já tomu nemůžu uvěřit!"

"Já vím mami."

"Jestli to zjistí otec-"

"Neříkej mu to prosím, chci mu o tom povědět až přiletím. Teď už mi nemůže nijak ublížit, nemusíš se bát."

"Je zavřená?"

"Ano. Řešilo se to u soudu a dali jí dvacet."

"Dobrá tedy.."

"Nemusíš se o mě bát, opravdu."

"Nebojím se, vím že se o tebe Jimin dobře stará, ale.. nedokážu pomyslet na to, že bych tě ztratila."

"Mami.."

"Hrozně se mi stýská, srdíčko."

"Mě taky. Moc."

"Přileťte se na nás zase brzy podívat, dobře?"

"Samozřejmě."

"Pa zlato, milujeme tě."

"Já vás taky."

"Pa."

"Ahoj.."

Z telefonu se poté ozvalo jen pípání.

Ju ho položila na stůl a s obličejem schovaným v dlaních položila své tělo na postel.

Jemně se ponořilo do měkké madrace, stejně jako její slzy, které jí stékaly po tváři.

Celý svět se jí bortil před očima, byla pro ní rána slyšet jak se kvůli ní rodiče trápí.

Jimin zrovna ve vedlejším pokoji rovnal knihy do polic, uslyšel její pláč a tak se šel podívat co se děje.

Postavil se mezi dveře a pohlédl na Ju.

Jakmile ho i ona uviděla, natáhla k němu ruce.

Na nic nečekal, hned k ní a přišel a začal jí pevně objímat.

"Proč pláčeš?"

"N-Nechci, aby se rodiče kvůli mě trápili, jenže neustále jim přidělává starosti."

"Zlato, to nic."

Posadil se k ní a posadil si Ju na klín.

Hned jak to udělal Ju se na něho znovu nalepila.

Začal jí jemně hladit po vlasech.

"Už neplač, dobře?"

"D-Dobře."

"Zajdeme si zítra někam? Třeba do zábavního parku, co říkáš?"

"To zní fajn."

Konečně mu ukázala svůj sladký úsměv.

Vzal její ruce do dlaní a políbil je.

"Miluju tě andílku."

"I já tebe.. bublinko."

⭐⭐〰⭐❤⭐〰⭐⭐

Omlouvám se.. absolutně nevím co psát!!!! 😳😣😭
Snad se vám to alespoň líbilo
..doufám že na něco časem přijdu.
😔😖