•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 8 - Můžeme být hrdinové

Agenti na můstku se přemisťovali z místa na místo. Někteří potřebovali ošetřit, jiní zase pomoc s kalibrací počítačů a systémů, které poškodili naši nezvaní hosté. Všichni pracovali, ale byli potichu. Probíhal smutek. Za agenta Phila Coulsona.

Celý tenhle den stál za starou belu. Polovina lodi je na kusy. Doktor Banner i s Thorem vypadli z lodi a kdo ví, jestli nejsou zranění či v horším případě mrtví. Loki nám utekl a nezapomenul si vyzvednout i své žezlo. A Coulson zemřel. Lokiho rukou. Ten bastard všechno zničil.

Seděla jsem potichu na můstku spolu s tátou a Stevem. Oba byli otlučení a měli několik šrámů. V očích měli, stejně jako já prázdný pohled. Nechtěli jsme si připustit, že člověk jako Coulson mohl zemřít. Nezasloužil si to. Ne on.

"Tohle měl agent Coulson v saku," pohodil na stůl Fury staré zažloutlé a především zakrvácené kartičky s Kapitánem Amerikou. "Škoda, že jste mu je nestihl podepsat." Steve se k nim natáhl. Nejspíš se teď cítí provinileji, než před chvílí. "O všechno jsme přišli. O komunikaci, zaměření té kostky, o Bannera, Thora. Jako bych přišel o svoje druhý oko. Ale možná si za to můžu sám. Jistě, chtěli jsme ten Teserakt použít k výrobě zbraní, ale to nikdy nebyl můj hlavní plán, mnohem riskantnější. Byl to plán, Stark a agentka Starková o něm vědí," pohlédl na nás. Jen já jsem mu pohled opětovala. Táta stále koukal do zdi před sebou. "Avengers." Mstitelé. Příhodné jméno. A kolik nás na tu pomstu vlastně zbylo?

"Chtěli jsme vytvořit tým výjimečných lidí, kteří by se dokázali stmelit a pomoct nám vyhrát bitvy na které sami nemáme. Když Coulson umíral, pořád tomu plánu věřil. Věřil na hrdiny..." V tu chvíli se táta zvedl a beze slova odešel. "Měl celkem staromódní představy." Následovala jsem tátova příkladu a odešla jsem. Namířila jsem si to k ošetřovně, kde jsme drželi Clinta. Nataša ho prozatím hlídala.

Zabočila jsem za roh. Ze dveří zrovna vycházela Nataša. Když mě zmerčila, vzala mě za ruku a zatáhla zpátky, odkud přišla.

"Už se probral, Jessico. A je to zase on. Dá se říct." Alespoň nějaké dobrá zprávy. Vešly jsme do místnosti, kde byl přivázaný na lehátku a zmítal se v bolestech. Nechtěla bych být v jeho kůži. Naštěstí jsem věděla, jak mu alespoň trochu ulevit. Z misky se ke mně vznesl pramen čiré vody. Mezi dlaněmi jsem jej rozdělila a začala mu masírovat spánky.

"Dostaneš se z toho, Clinte," uklidňovala jsem ho, když jsem ucítila, že se mu hlava uvolňuje.

"Jak to víš?" Z jeho hlasu jsem poznala, jak moc ho ta kletba zatížila.

"Prostě mi věř. Chvíli to potrvá, ale půjde to."

"Už vám někdo vzal mozek jen, aby si s ním hrál? Vyrval tvé vlastní já?" Otázka byla namířena na mě, ale odpověď mu poskytla Nataša, která nás pozorovala e židle naproti.

"Víš moc dobře, že ano."

"No, já to sice nevím, ale od pohledu jsem s tebou cítila. Bylo to děsivé."

"Jak ses tomu dokázala vyhnout?"

"Tehdy na mě tím žezlem nezaútočil. Netuším proč. Možná byl jen líný a nechtělo se mu přijít ke mně blíž. Taky jsem stála hned vedle Furyho s Teseraktem. Ale spíš se..."

"Jasně chápu. Chvíli přestaň mluvit. Bolí mě hlava." Všichni jsme se lehce uchechtli. Pustila jsem Clintovi spánky a on odešel do koupelny. Dostane se z toho rychle. Přeci jen je mnohem silnější, než jakákoli kletba.

"Půjdu na chvíli ven." Musela jsem si všechno hezky srovnat v hlavě. Nějaký čas jsem seděla přede dveřmi ošetřovny. A přemýšlela, jak se v jeden den může pokazit tolik věcí najednou. Svět má zvláštní smysl pro humor, když se nad vším tím zamyslím. Někdy to však přehání, zdá se mi. Ne že bych nevěřila na osud. Jsem jedna z těch lidí, která ví, že každý z nás má určenou nějakou cestu, sem tam s nějakými křižovatkami, ale někdy si říkám, zda to opravdu stojí za to... Z mého přemýšlení mě vytrhly červené boty. Pomohl mi zvednout se na nohy, když jsem se ho ptala, co se děje.

"Musíš se připravit. Vyrážíme."

"A kam?" vykoukla z ošetřovny Natašina hlava.

"To vám řeknu po cestě." Vstoupil dovnitř. "Je tu Hawkeye?"

"Tady jsem," vystoupil z koupelny. Vypadal líp a to jsem u něj nebyla jen půl hodiny. Účinky kletby zřejmě rychle pominou, což je skvělá zpráva.

"Umíte pilotovat?" zeptal se ho ostře Steve. Clint kývl. "Máte svůj luk?"

"Jo."

"Tak si ho vezměte. Budete ho potřebovat."