•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 18 - Síla

Běžela jsem, co nejrychleji mi to nohy dovolily. Kličkovala jsem mezi obleky, které zaměstnávaly muže i ženy napájené látkou zvanou extremis. Díky tomu je bylo těžší je zneškodnit, i pro samotného Iron Mana. Běžela jsem dál a dál a už jsem začínala cítit únavu. Přeci jen jsem naposledy jedla v hotelu, odkud je pak unesl Kilian. Je tu velká pravděpodobnost, že úplně zkolabuji. Přeci jen ani ne před dvěma dny ležela v nemocnici s nalomeným žebrem a otřesem mozku. Sama jsem překvapená, že kolaps nepřišel dřív. Pár metrů od prezidenta USA mi cestu zatarasili tři namakaní chlapi.

"Tady končíš, holčičko. Konec hry. Proti nám nemáš žádnou šanci."

"Už jsi skončil?" našpulila jsem rty a otráveně klepala nohou. Zmateně přivřel oči. Ohlédl se na své komplice. Jejich nepozornosti jsem ihned využila a smetla je proudem vody z cesty. Rozběhla jsem se a tentokrát už mě nikdo nezastavil.

"Dobrý večer, pane prezidente!" snažila jsem se trochu odlehčit situaci. Neměla jsem tušení, jaké to je, když člověk jen tiše čeká na smrt. Určitě nic příjemného.

"Bylo i lépe. S kým mám tu čest mluvit?"

"Agentka Starková ze SHIELDU. Dostanu vás odsud, pane. Jen mi dejte minutku!" Vznesla jsem se na dosah lana, k němuž byl přivázaný Rhodeyho oblek a zalomcovala jsem s ním. Nepovolilo.

"Jess, musíš pohnout! Nebo oba shoříte na popel!" ozval se mi v uchu táta.

"Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Kolik času mi vlastně zbývá? Čistě odhadem?" vyšplhala jsem na lano. Bylo z klasické oceli.

"Máš tak dvacet sekund!" Kruci... Dlaně se mi zahřály, když jsem do nich přesměrovala ohnivé horko. Ocel rychle začala povolovat.

"Pane, teď tady bude trošku horko!" Sotva jsem to dopověděla, ropa pod námi se vznítila. Vzduchem jsem rozsekla zbytek rozžhaveného lana. Lano se zhouplo a my padali na druhou stranu. Oheň se blížil moc rychle. Stihla jsem zareagovat a mé schopnosti vládnutí ohně tentokrát spolupracovaly a mně se podařilo oheň odklonit od našich těl. Prezident hystericky vykřikl, když nás ohnivý žár těsně minul. Hrozba ugrilování za živa pominula, ale oba dva jsme stále vyseli na laně. Vzduchem jsem samu sebe vynesla do výšky přímo naproti prezidenta v obleku z kovu

"Není vám nic, pane?"

"Ne není. Děkuji vám," zjevně si oddechl.

"Ještě mi neděkujte. Musím vás z toho nějak dostat." Kolem jednoho zápěstí měl pořád uvázaný konec lana. Pomalu jsem ho zahřívala, tak jako před chvíli, když mi levým ramenem projela ostrá štiplavá bolest. Ztratila jsem koncentraci a začala padat. Naštěstí mě zachytil jeden z tátových obleků, odnesl mě na plošinu. V rameni mi pulzovala bolest. Pohlédla jsem na ránu a spatřila krev, jak zbarvovala mé triko na rudou barvu.

"Jessico!" Zvedla jsem hlavu. Táta se rychle soukal z obleku a běžel ke mně. "Co se stalo?"

"Někdo mě postřelil. Nebyl to čistý průstřel, kulku mám pořád vevnitř, ale nic to není."

"Nic to není?!" Začínal vyšilovat. Klekl si ke mně a vytáhl mi rukáv nahoru. Jemně se dotkl vstupu a rukou mi projela další vlna bolesti. Sykla jsem. Táta oddálil ruku a zahleděl se na mě.

"Není, vážně. Dokážu ji vytáhnout ven. Ty jdi najít Pepper. Budu v pohodě, neboj se," snažila jsem se neznít tak nejistě, jak jsem se cítila. Táta se ode mne však odmítal vzdálit. Přesvědčila jsem ho právě včas.

"Jestli ji nepůjdeš hned teď hledat, nakopu tě do zadnice i s kulkou v těle. A teď leť!" okřikla jsem ho pevným hlasem. Nechtěl mě opustit, viděla jsem mu to na očích, ale můj pohled ho přesvědčil, ať dělá, co říkám. Teprve až odletěl dost daleko, uvolnila jsem své hlasivky a zanadávala jsem si.