•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 20 - Nový tým

Dostala jsem se na dané souřadnice. Stála jsem na prázdné silnici uprostřed ničeho. Nevím, co si Fury myslel, když mi poslal tyhle souřadnice, ale bůh ví, co se mu honí hlavou. Ani samotný bůh to neví. Promiň, Thore, ale nejsi Děd Vševěd. Ale určitě to mělo nějaký důvod, že mě sem poslal. On totiž nikdy nedělal nic bezdůvodně, a už jen to, že poslal mě, jako Avengera, má svou váhu.

Najednou se zvedl vítr. Bylo to zvláštní, já to nebyla a na obloze bylo vymeteno. Slunce pak zakryl nějaký objekt. Vypadalo to jako letadlo. Pomalu přistávalo kus ode mě. Všude okolo se zvedal prach a písek. Vlasy se mi vznášely do vzduchu a písek mi lítal do očí. Pomocí jednoduchého pohybu ruky se okolo mě vytvořil vzdušný štít, který mě chránil před tím otravným pískem. Jakmile letadlo dosedlo, prach usedl spolu s ním. Vzadu se otevřely dveře hangáru a vystoupily z něj dvě osoby.

První byla žena. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Nedokážu to určit přesně. Byla menšího vzrůstu, černé vlasy po ramena, nejspíš asijského původu. Druhý byl muž. O dost vyšší, vypadal tak na třicet let, víc ne. Přes tričko byly poznat vyrýsované svaly, ale co si budeme namlouvat. Na Thora nemá ani omylem.

"Dobrý den, jsem agentka May," natáhla ke mně ruku.

"Zdravím. Já jsem..."

"Já vím, kdo jste," zarazila mě. Ve tváři měla kamenný výraz. Zajímalo by mě, jestli se někdy usměje.

"Jsem agent Grant Ward," prolomil ticho. "Je mi potěšení vás poznat," natáhl ke mně ruku.

"Nápodobně."

"Půjdeme? Nemáme čas tady vystávat. Máme práci," rozešla se May zpátky k letadlu. Jen jsem pokrčila rameny a šla taky. Vevnitř stály dvě auta. Jedno obyčejné ale druhé mi bylo až nepříjemně povědomé. Červený kabriolet. Následovala jsem May, která nás někam vedla.

"May, nevezmeme ji prvně do laborky?" Zeptal se za mými zády Ward.

"Nejdřív půjde k němu." Vypadalo to, jako by mě vedla na popravu. A koho do háje myslela? Zastavili jsme před velkými hnědými dveřmi. May se na mě otočila a s kamenným výrazem, co jí nezmizel od chvíle, kdy mě uviděla, pokynula ke dveřím. Víc bych se od ní asi nedozvěděla, tak jsem vešla. Byla tu menší, útulná kancelář. Křeslo u stolu bylo otočené zády, takže nebylo poznat, kdo na něm sedí.

"Agentko Starková, jsem velice rád, že se k nám připojíte." Ten hlas. To nemůže být pravda. Určitě se mi to jenom zdá. Křeslo se otočilo a v něm seděl někdo, koho bych tady absolutně nečekala. Phil Coulson.

"Co ten výraz agentko?" zasmál se. Mě to ale nepřišlo vtipný ani trochu.

"To není možný. Nechápu to."

"Co přesně?"

"Co asi? Jak to, že jste naživu?!" začala jsem vyšilovat. Coulson byl pořád v klidu. "Vždyť vám Loki probodnul srdce," řekla jsem tentokrát klidněji.

"Ano, a přesto jsem zde. Ale dost zdvořilostí. Půjdu ti ukázat, kde budeš zatím přespávat. Doufám, že tě agentka May moc nevyděsila."

"Ale no tak, Coulsone. Vždyť víte, kdo jsem. Mě jen tak něco nevyděsí. Navíc jsem bojovala s armádou mimozemšťanů a obří kovovou velrybou, bohem prahnoucím po moci, lidmi, kteří se dokážou vznítit..." ztichla jsem, po Coulsonově pohledu. Nic neřekl a pokračoval dál. "Takže, jak jste přišel k tomu letadlu?"

"Buz jsem dostal od Furyho. Dal mi ho, jak jsem se vrátil z Tahiti," pokrčil rameny.

"Tahiti? A od kdy je Fury takhle štědrej? Máte tady dokonce i bar. Nenajdu tu i bazén?" Zasmál se.