•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 11 - Noční můry

New York a vlastně celý svět se pomalu srovnává s útokem mimozemšťanů. Všechny trosky po jejich strojích a tělech zmizely a budovy, včetně naší Stark Tower, se opravují. I já se snažila pomáhat se vším, co šlo. Táta létal jako Iron Man kolem Toweru a pomáhal dělníkům. Já zase dělala cokoliv, co se dalo, uvnitř. Po třech týdnech nepřetržitých oprav, se Stark Tower konečně blíží ke konci opravy.

Dnes večer odlétáme zpět na Malibu, odpočinout si od všeho. Doslova. Od lidí, velkého města a všech problémů. Hlavně těch v mé hlavě.

Dnes už nemám nic na práci a tak, než odjedeme, jsem se rozhodla zajít do Central Parku si odpočinout. Už od rána tu ležím na zeleném udržovaném trávníku, ignoruju všechny kolemjdoucí a především se snažím neusnout. I když zírání do ostrého slunce není zdravé, i přes brýle, je to jediný způsob jak se udržet alespoň v bdělém stavu.

Central Park je sám o sobě rozlehlý, tak se mi zdá, jakoby na místě, kde ležím, bylo nejvíce lidí. Na jednu stranu mi nevadí, že tu rodiny s dětmi mají piknik a nějací teenageři tu jezdí na skateboardu, ale na druhou stranu mě z nich bolí hlava. A i přesto vím, že mě po očku sledují. Kdo by nepoznal jednoho z lidí, kteří zachránili New York před zničením mimozemšťany. Avšak nejradši bych se schovala. Není však kam. Teď už ne. Kdysi (před New Yorkem), jsem byla jakžtakž mimo dosah novin a televizních kanálů. Budu si na to prostě muset zvyknout. A co se týče toho mého bdění...už několik dní v kuse mě pronásleduje jedna konkrétní noční můra. Pokaždé, když usnu, objeví se. I kdybych spala během dne. Začaly pár dní po tom útoku a postupně se zhoršovaly a zintenzivňovaly. Ty první byly takové zamlžené a nezdály se mi tak často. Teď se nedají vydržet.

Poprvé, kdy se mi tenhle sen zdál se vším všudy, jsem se vzbudila se zamlženýma očima, křikem a nekončící panikou. Pamatuji si z té noci jen, jak mě táta s Pepper drželi, abych někam ze strachu neodběhla. Táta se mě snažil uklidnit, ale podařilo se mu to, až za dlouhou dobu.

"Lidé. Nejsou to ustrašení slaboši, jak sliboval."

Všude okolo byla temná, děsivá tma. Poté se však vše zaostřilo. První jsem spatřila schody. Byly vytesané z tmavě zbarveného kamene a vedly kamsi nahoru. Neodvážila jsem se vyjít je. Rozmyslela jsem se, když jsem uslyšela znovu ten hlas, ozývající se z vrchu. Potichu, co nejvíce shrbená jsem vylezla nahoru.

"Jsou pevní a nepoddajní. A proto není možné si je podmanit!"

Nahoře se vznášel vysoký majestátný a především děsivý trůn, pod nímž se krčil vůdce Chitauri. Zůstala jsem schovaná. Zatím si mě nevšimli. Pak se jakýsi zvláštní muž zvedl z trůnu a otočil se tak, že i já jsem měla tu možnost spatřit tu hrůzu. Jeho tělo pokrývala purpurově zbarvená pokožka. Tváři měl pokrytou jizvami a byl oblečen do lesklého brnění.

"Napadnout je znamená dvořit se smrti," pokračoval vůdce Chiauri. Místo toho, aby se jen mohutný muž otočil na svého služebníka, s křivým úsměvem se otočil přímo na mě. A najednou na mě skočil.

Od té doby, co se mi zdál v téhle verzi poprvé, se nezměnil. Vždy skončí ve stejný moment. A ani jej nemůžu nijak změnit. Vždy se dostanu do tohoto momentu. Nikdy se nedozvím, jak doopravdy skončím. Jestli mě ten muž uškrtí, roztřískne mi hlavu o balvan nebo mě roztrhne vejpůl...

Už nemůžu. Poslední dny jsem vůbec nespala. Sice jsem si za ten čas zvykla, že nespím dva, maximálně tři dny, když se jedná o školu nebo když s tátou trávíme čas v laboratoři, ale tohle je jiný extrém. Víc než sedm dní chodím jako zombie s černými kruhy pod očima a zarudlým bělmem. A právě teď prohrávám svůj boj s ospalostí.