•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 29 - Žádný problém

Klobouk není zrovna nejlepší přestrojení. Sice mi krempa částečně dokáže skrýt obličej, přesto z vlastní zkušenosti s SHIELDEM vím, jaké prostředky mají, a najít mě jim nebude dělat problém. Proto se Washingtonem prodírám těmi nejužšími nejméně nápadnými uličkami. I tak to nestačí. Možná jsem měla zvolit jiný outfit. Kožená bunda, světle zbarvené džíny, černé triko dosahující nad kolena s potiskem, kotníčkové boty a klobouk s červenou mašlí, mohou přitahovat větší pozornost. Nic méně nápadného jsem naneštěstí v šatníku v SHIELDOVSKÉM úkrytu nenašla. Samozřejmě jsem vybavena pistolí a v tašce se mi schovává spánkomet, který mi daroval Fitz. I s několika zásobníky.

Na hodinkách na mém zápěstí právě odbylo jedenáct dopoledne. Většina místních by měla být v práci. Výjimečně je někdo v téhle době doma. Prošla jsem několik ulic, když jsem za sebou spatřila pohyb. A ne jeden. Z tašky jsem vytáhla spánkomet. Nerada bych někoho omylem zastřelila jen kvůli své paranoie. Navíc jsem si na něj zvykla. Je lehčí a pohodlnější, než obyčejná pistole.

Přitiskla jsem se ke zdi a malými krůčky se blížila k další uličce. Podle mapy jsem jen pár kilometrů od adresy, kterou mi nadiktoval Steve. Nemohla jsem si dovolit je k nim přivést. Pokud se jedná o agenty HYDRY. Stála jsem před rohem, když mě někdo zezadu popadl za krk.

"Nehýbej se," promluvil a na krk mi položil dýku. Sakra. Z vedlejší ulice se vynořil agent. "Nechceš mít přece nehezky zohyzděný krk." Stále jsem držela v rukou spánkomet namířený na druhého agenta. "Zahoď to," přitlačil mi dýku ke krku ten za mnou. Udělala jsem, co chtěl. Jedním pohybem mi přece mohl přeříznout krční tepnu a mé oblečení by se v mžiku zbarvilo do karmínového odstínu.

"Naši nadřízení budou nadšeni, že jsme tě konečně dopadli. Agentko Starková." Mé jméno se mu převalovalo na rtech, jako nějaký bonbón. Mlčela jsem. Posměšně si odfrkl a prohlédl si mě od hlavy k patě. "Tak jdeme. Nemáme na tohle tlachání čas," pronesl agent s dýkou. Přivřela jsem víčka. Tahle situace se mi vůbec nezamlouvala. Ale musím se z ní nějak vymanit. Stejně jako z agentova sevření.

První agent se k nám otočil zády. Druhý do mě strčil. Jeho sevření na mém krku povolilo a jeho dýka se lehce vzdálila. Toho jsem se rozhodla patřičně využít. Agenta za mnou jsem chytila za jedno zápěstí a z druhé ruky mu vytrhla dýku, kterou jsem hodila po druhém agentovi, abych ho zaměstnala. Prvnímu z nich jsem vykloubila rameno a obličejem přitiskla ke zdi. Agent dál od nás si chystal zbraň. Jedna kulka na správné místo a jsem KO. Pustila jsem ho a odskočila na chodník pro Spánkomet, který jsem odhodila. Nabila jsem dendrotoxinové ampulky a dvakrát vystřelila. Oba se skáceli k zemi. Účinek látky je okamžitý a jen tak se neprobudí. Sebrala jsem jim zbraně a odklidila je do slepé ulice za popelnice. Až se probudí, budu dávno pryč. Ještě jsem zkontrolovala okolí, jestli tu nejsou další agenti HYDRY, než jsem se rozběhla pryč.

Zrychleně jsem dýchala, když jsem dorazila k menšímu domku. Právě tady by se měli schovávat. Jemně jsem zaklepala. Ani ne za deset vteřin se dveře otevřely. Uvnitř stál nějaký Afroameričan. Byl vysoký a vsadím se, že buď chodí hodně do posilovny, nebo je to policista či voják. Takovou postavu nemá kde kdo. Koukali jsme na sebe, oprava, on na mě koukal jako na zjevení. Kdejaký člověk by mohl tvrdit, že jsem na špatné adrese. Jsem si však naprosto jistá, že jsem tu správně.

"Budeme tady stát dlouho nebo mě pustíte dovnitř?" založila jsem ruce za záda.

"Promiňte, myslím, že jste si spletla dům," zamračil se a postojem se udělal ještě větší. Povzdechla jsem si. Měla jsem toho za sebou moc, takže jsem opravdu neměla náladu na hádání se s někým, koho ani neznám. Promnula jsem si spánky, těsně pod krempou klobouku.