•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 31 - Cesta do neznáma

"Za jak dlouho se vzbudí?"

"Bude v pořádku?"

"Neměla by být ve stavu ohrožení života. Uklidněte se prosím, pane."

"Neměla by? Co tím chcete říct?!"

"STEVE! Klid..."

Steve nervózně přecházel v místnosti z místa na místo. Nataša seděla na židli vedle jediné postele uvnitř a tiskla si omotané rameno. S nimi tam byl i jeden doktor. Měl krátké hnědé, lehce prošedivělé vlasy, snědou pleť a brýle na modrých očích. Byl to jediný doktor ve skrýši.

"Steve, jen klid. Jessica je silná. Zvládne to."

"Doufám. Jinak mě Tony rozcupuje na kusy," prohrábl si Steve své krátce zastřižené vlasy. Spustil ruce k pasu a otočil se k bílému lůžku. Na něm ležela Jessica. Její kůže byla bledá skoro jako sníh. Na některých částech byly rudě až fialově zbarvené fleky. To, že je naživu věděli díky pípání stroje vedle lůžka a jejího mělkého dýchání.

Steve se posadil na židli vedle nehybného těla dcery svého přítele. Musí se z toho dostat. Doktor sice tvrdil, že se z toho dostane, ale Steve si jeho tvrzení nebyl tak jistý. Vypadala zničeně. Jako panenka, bezmocná. Ještě s těmi modřinami navíc.

Nataše se Jessičina situace nelíbila o nic víc. Měli na ni dávat větší pozor. Je přeci jen stále teenager. I když je velmi silná. Jednou bude možná silnější než my všichni dohromady, problesklo Nataši hlavou.

Sam za nimi přišel, a když uviděl, jak skleslí jsou dva příslušníci Avengerů, zhoupl se mu žaludek. Přisedl si k nim. Nikdo z nich nepromluvil, jen seděli a hlídali nejmladší členku Avengers.

"Myslíte, že to zvládne?"

"Zvládne. Musí..."

"Určitě ano. Je silnější, než si vůbec umíš představit."

"Neměl jsem ji do toho zatahovat..."

Jessica si promnula oči. Nadechla se, a následně se posadila. Někdo by mohl říct, že se nehezky hrbí. Třeba její táta, ale ten tu nebyl. Vlastně, kolem sebe neviděla nikoho. Jen cítila bolest po celém těle. To je dobré znamení, uvědomila si. Znamená to, že je pořád živá. Rozhlédla se kolem sebe. Nic, jen šero. Nebyla to úplná tma jako v noci při novu. Jen šero, jako tmavší kouř usazený u země.

Podařilo se jí postavit se. Nohy měla zesláblé. Dvakrát se jí dokonce podlomila kolena, ale nevzdala to a teď konečně stála. Pohlédla na své ruce. Byly bez poskvrnky, přesto ji bolely. Nehodlala se nad tím zamýšlet. Rozhodla se rozejít se přímo za nosem. Tak jí to radil táta. Když nevíš kam dál, jdi za nosem. A tak šla. Cestou nic nespatřila, jen ten šedý kouř.

Za pár minut nebo hodin nebo jen pouhých sekund, to Jessica netušila, se jí znovu podlomila kolena. Tentokrát už však zůstala sedět. Byla příliš unavená. Nejradši by si lehla a spala. Ale podvědomí jí radilo, aby tak neučinila.

"Co mám dělat? Co se vlastně stalo? A vážně by mě zajímalo, jak se odsud mám dostat ven?" Poslední větu už zakřičela. Další momenty byly jako hodiny. Jessica už toho měla dost. Postavila se a rozeběhla se do kouře. Snažila se z něj dostat pryč. Máchala kolem sebe rukama. Nakonec se chytila za hlavu a klesla na kolena.