•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 34 - Odhalení

"Nenech se Flashem moc vytáčet. Je prostě, jaký je. Já se naučil ho trochu víc ignorovat," mával rukou Peter, když jsme seděli venku v parku u školy a čekali na dvouhodinovku v laboratořích.

"Jenže takhle by se neměl chovat nikdo. Vždyť je to naprostý šašek." Peter nic neřekl, ale jeho výraz mi potvrdil, že se mnou souhlasí ve všech směrech. Jsem na Midtown už přes tři týdny a zatím se mi tato teorie jen potvrdila. Flash je prostě jen machýrek, který chce být vidět. A aby byl vidět, všechny ostatní jen ponižuje.

"Hej vy dva cucáci!" Oba dva jsme se otočili a uviděli Flashe na druhé straně parku. "Máte tu sraz nul? Parkere, už jsi přetáhl i Starkovou?" Zamračila jsem se na něj, ale to už mířil pryč.

"Jen klid Jess. Nech to být," položil mi ruku na rameno Peter. Trochu jsem se uvolnila. "Pojď, jdeme na ty laborky." Práce v laboratořích mě bavila ze všech předmětů asi nejvíc. Měli jsme vždy na výběr z několika možností, co chceme dělat, a každý pracoval sám, takže mě nikdo nezdržoval otázkami. Celkově jsem výuku na Midtown zvládala skvěle. Neměla jsem s učením žádné problémy. Večer jsem pak tátovi vyprávěla, co všechno se během dne stalo. Vynechávala jsem však Flashe a jeho poznámky. Nechtěla jsem, aby si dělal starosti.

Za dva dny máme velký test z optiky ve fyzice a test z algebry, tak jsme se s Peterem domluvili, že se budeme učit spolu. Rozhodli jsme, že bude lepší přijít k němu, takže jsem v sobotu odpoledne nasedla do auta a zamířila k Peterovi domů. Když jsem zaklepala na dveře, otevřela mi May. Pustila mě dovnitř s tím, že Peter je někde pryč, že by se měl ale každou chvíli objevit. Přišla jsem k Peterovi do pokoje, ta jako už několikrát předtím a sedla si na postel.

Ten Peter se někde musel zaseknout, protože mu to už trvá půl hodiny. Když už jsem mu chtěla zavolat, na mé levé straně jsem uslyšela pohyb. Zůstala jsem potichu. Dovnitř někdo vešel oknem. Chvíli se nic nedělo, když v tom přímo přede mě skočil samotný Spiderman. A když jsem si myslela, že už nemůžu být víc překvapená, sundal si masku a já v zrcadle na opačné straně pokoje spatřila Petera. Jelikož má Peter dvoupatrovou postel, zprvu si mě nevšiml, až když jsem promluvila, otočil se.

"Petere?" Celý ztuhl. Já stále seděla na posteli a koukala mu na záda. Až po chvilce se na mě otočil a uviděl můj vyčítavý pohled. Nadechl se, nejspíš, aby mi vše vysvětlil, ale na to jsem teď opravdu neměla náladu. Sebrala jsem si batoh a vydala se ke dveřím. Peter mě však zastavil.

"Jess počkej! Já...Já ti to všechno vysvětlím!"

"Co?! Co mi chceš vysvětlovat?" Vykřikla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že vedle v místnosti a že nejspíš netuší, že její synovec po dnech vyvádí tohle. "Že ve dne v noci pobíháš v tomhle kostýmu a vystavuješ sám sebe nebezpečí?" Tentokrát jsem už nekřičela, jen šeptala. Ale i tak z mého hlasu byl slyšet hněv. Pořádný.

"Ty to nechápeš."

"Já že to nechápu? Samozřejmě, že jo. Rozumím tomu dokonce víc, než ty! To co děláš je nebezpečné. Pamatuješ na tu noc, kdy jsi ke mně přišel, a já tě vyléčila? Byla to náhoda! Nebýt mě, nejspíš bys vykrvácel!" Peter nic neříkal. Věděl, že mám pravdu.

"Pochop. Od té doby, co mám tyhle schopnosti, jsem se změnil. Je mou povinností chránit lidi."

"Ne, tvou povinností je zůstat naživu a studovat. Žít normálně, ne tohle." Promnula jsem si obličej.

"Ale, to že ty jsi superhrdinka ti problém zřejmě nedělá, co?" utrhl se na mě. Trochu mě to zasáhlo.

"Pochop, já mám za sebou šest členů týmu, kteří mi hlídají záda. Ty jsi na to sám. A to je špatně." Zamračila jsem se na něj. Vztek vybublával na povrch a slova, která mi vycházela z úst, jsem prostě nedokázala zastavit.