•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 12 - Rodina?

Tři dny jsme zpět v domě na Malibu. Všichni tři. Nejspíš mi ta cesta a samotný přesun mi pomohli s nočními můrami. Kompletně zmizely z mé hlavy.

Každý z nás si teď dělá, co ho baví. Táta je zavřený v laboratoři, už zase a pracuje na dalším obleku. Podle toho co vím, už je to v pořadí skoro čtyřicátý. Už jsem je přestala počítat. Pepper chodí někde po domě a řeší chod celé firmy. A já? Snažím se, aby se ti dva nezhroutili únavou. Před dvěma hodinami jsem vařila špagety k večeři, ale táta nepřišel. Tak jsem se rozhodla mu přinést něco do laboratoře.

"Tati? Zapomněl sis sníst večeři," zavolala jsem na něj, když jsem otevřela dveře. Položila jsem mu talíř na stůl.

"Pozor na hlavu!" Zvedla jsem pohled. Přímo na mě letěl kus plechu. Rychle jsem se skrčila a kryla si hlavu rukama. Když rány přestaly, vykoukla jsem zpoza stolu.

"Co to bylo?"

"Promiň, ale víš, že nechci, abys sem chodila, když na něčem pracuji." Protočila jsem oči. Začalo se v něm znovu probouzet to otcovství. Ale jsem za to i možná ráda. Přešla jsem okolo stolu a přistoupila k tátovi. Až pak jsem si všimla, že na jeho rukách bylo pár zarudlých míst.

"Co je to?" ukázala jsem na jeho ruce.

"Co? To je jenom pár mikročipů. Jsou napojený na ten nový oblek. Taková malá vymoženost." Nadzvedla jsem tázavě hlavu. "Čipy jsou napojené na oblek, a když si je vpravím do těla..."

"Části obleku se na tebe napojí." Táta kývl a usmál se. "To je chytré, a taky zároveň pěkně hloupé. Jak tě napadlo střílet si do sebe jehly? Už začínáš bláznit."

"Já vím, co dělám. Zvládnu to, jasný?"

"Jak myslíš." Zvedla jsem rezignovaně ruce. Jídlo však nebyla jediná věc, kvůli které jsem za tátou přišla. "Tati, když teď máme prázdniny a materiály na zkoušky mám na další pololetí nachystané a tak se chci zeptat, jestli bych mohla jít zítra večer s kamarádkami do kina?"

"Řekni mi jeden důvod."

"Chci se taky trochu bavit a nebýt v tady tom domě věčně zalezlá." Zkřížila jsem ruce.

"Moc dobře víš, že nechci, abys chodila někam v noci sama."

"A je to tady zas. Tak za prvý, nebudu sama a za druhý, od té doby, co na nás zaútočili mimozemšťani, se ke mně chováš jako k dítěti! Už toho mám po krk!" vybuchla jsem. Byla to jen otázka času. Potřebovala jsem to ventilovat ven.

"Mám pro tebe novinu, holčičko. Ty jsi ještě dítě. A dokud to tak bude, tak mě budeš poslouchat!"

"Víš, že nikdo jiný takový zákazy nemá?" řekla jsem už klidněji.

"Jaký zákaz? To není zákaz ale obezřetnost. Nechci, aby ses pozdě v noci někde courala."

"Vždyť se o sebe dokážu... Víš co, kašli na to." Otočila jsem se a odešla nahoru.

"Jess. Jessico počkej!" Dohonil mě a zatarasil mi cestu. "Poslouchej. Já vím, že jsem teď přísný, ale musím tě chránit. Od toho New Yorku je všechno jinak. Asi bych se zbláznil, kdybych tě tam tehdy ztratil," vzal mi hlavu do rukou a opřel si jeho čelo o to mé.

"Tati, já vím, že se o mě bojíš. Ale vždyť víš, že se o sebe zvládnu postarat." Jen zakýval hlavou.

"Jsi jí tak moc podobná, víš to? Mámě. Dalo by se říct, že po ní máš úplně všechno. Včetně její tvrdohlavosti" zasmáli jsme se oba a pak mě vtáhl do objetí. "A jo, můžeš zítra jít s kamarádkami do kina."