•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 6 - Začínám tomu propadat

Rozrazila jsem dveře od laboratoře. Táta a doktor Banner zvedli oči od Lokiho kopí ke mně. Táta si hned všiml mého zlostného výrazu, nechal práce a vyšel mi naproti.

"Stalo se něco?"

"Nic o čem bych chtěla mluvit." Pochopil to. Někdy je prostě lepší nic neříkat. Stejně by nic nevyřešil. Jemně mi zmáčkl ruku a zavedl mě k doktorovi. "Jak vám to jde?"

"Jsme tady sotva půl hodiny. Sice jsme géniové, ale nejsme sprinteři," ušklíbl se táta. Banner nám věnoval smělý úsměv a dál se věnoval své práci. Rozhlédla jsem se po laboratoři. Laboratoř, kterou měli vymezenou pro sebe, se nacházela kousek od jednoho ze čtyř vrtulových motorů. Jejich zvuk byl zamezen zvukotěsným sklem okolo laboratoře. Všude kolem nás byly obrazovky se spoustou čísel, grafů a dalších hodnot. I když jsou tu jen chvíli, udělali dost práce. Najít Teserakt nebude trvat dlouho.

Výzkum se protáhl až do pozdních nočních hodin. Oba dva usilovně pracovali. Během těch několika hodin jsem pochytila hodně nových informací a spoustu znalostí jak o samotném Teseraktu, tak o mnohých dalších jevech, jejž ho doprovázely. Doktor Banner před malou chvílí odešel, aby se konečně po dlouhé době pořádně vyspal. Káva evidentně nestačí. Tentokrát jsem byla i já víc vyčerpaná, než obvykle.

"Padám únavou," protáhla jsem se. "Nejspíš si už půjdu lehnout."

"To bys měla. Máš toho dneska dost za sebou," usmál se na mě od stolu táta. Úsměv jsem mu oplatila. Jsem ráda, že je tady s námi a pomáhá.

"Hlavně nebuď vzhůru celou noc. Ráno je moudřejší večera. I když je káva dobrá náhražka..." Oba dva jsme věděli, o čem je řeč. Pepper nás nejednou našla s několika hrnky kávy na stole pokrytým papíry a se zarudlýma očima. Můj osobní rekord, jestli se to tak dá nazvat, jsou dva dny beze spánku. Když se jedná o tátu, ani jeho čas nechci vědět.

"My dva máme o čem mluvit," zasmál se.

"Jo," schovala jsem svůj mobil do kapsy a rozešla se ke skleněným dveřím. Bylo přes ně vidět do nyní už tmavé prázdné chodby, osvětlené pouhými modrými světly, rozmístěné po částech chodeb. "Tak dobrou," zavřela jsem za sebou a namířila si to k sobě do pokoje.

"Jess!" Otočila jsem se za sebe. Táta běžel za mnou. Počkala jsem, než mě doběhl.

"Poslyš, chtěl jsem se ti omluvit..."

"A za co?"

"Nepřerušuj mě," zkřížil ruce na hrudníku, ale následně svůj postoj zjemnil. "Za to, jak jsem na tebe vyjel v quinjetu. Nebylo to na místě. Měl jsem se víc ovládat," projel prsty svými tmavými vlasy, které máme podobné a přitom jiné.

"Tati," přerušila jsem jeho koktání v tiché chodbě. "Měl jsi na to plné právo. Lhala jsem ti. Nic z toho ode mě nebylo správné. Jsem tvoje dcera, a měla bych k tobě být upřímná." Vzal mě za ruku a vtáhl mě do obětí. Jeho obětí byla ta nejlepší. Jedna z mála věcí, které si ze svého dětství pamatuji. Tátovo obětí.

"Měla jsi rozkazy. I když," odtáhl se a pohlédl mi do očí. "Překvapuje mě, že jsi to přede mnou utajila tak dlouho. A navíc, Stark a poslouchat rozkazy?" Na to jsem neměla, co říct, tak jsem jen pokrčila s úsměvem rameny. "Jdi si lehnout. Ráno tě čekám v laboratoři." Přikývla jsem a odešla k sobě. Přestože moje přechodná postel nebyla zrovna dvakrát pohodlná, usnula jsem okamžitě. A to bylo dobře, jelikož další den jsme měli víc práce, než jsme čekali.

************

Snídani jsem si do laboratoře přinést nemohla. Samozřejmě, že ani ve škole jsme nesměli v chemických laboratořích jíst a pít. To ví každý. Ale doufala jsem, že páni vědci pro mě udělají výjimku. Ne. Musela jsem svůj sendvič sníst před skleněnými dveřmi. Dožvýkala jsem svou snídani a vešla dovnitř.