•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 25 - Díky Jemmo

Dohnat rychle letoucí letadlo pro nás nebyl, díky drakovi, problém. Ten přišel, jakmile jsme se společně se Sif chtěly dostat zpět dovnitř. Ještě jsem neměla přístup k vnitřnímu ovládání a od Coulsona jsem dostala rozkaz, aby se mu letadlo vrátilo v původním stavu. Pro mě to znamenalo žádné ohýbání kovu, jelikož stále nevím jak ho vrátit na stejné místo.

Nejhorší na celé situaci je, že jinou cestou se nemáme jak dovnitř dostat. I kdybych se pokusila otevřít prostor, ze kterého jsem před tím vypadla z letadla, mohla by z laborky vypadnout některé důležité přístroje a bůhví jestli tam někdo zrovna není. Do žádného okna se nevejdeme, a i kdyby ano, někoho zevnitř by silný proud z venku mohl vytáhnout ven a na další záchranu nemám čas a ani energii. Většinu jsem spotřebovala na stvoření a zachování tvaru vzdušného draka. Jediná možnost jak se dostat dovnitř bez něčí úhony byla přes celu. Ta je od zbytku letadla izolovaná, takže nikomu by teoreticky žádné nebezpečí nemělo nehrozit.

Stále jsme se vznášely nad Buzem, vítr nám házel vlasy do obličeje a můj komunikátor si usmyslel, že si dá šlofíka.

"May? Fitzi? Jemmo? Slyší mě tam někdo?" zkoušela jsem ten krám rozchodit. Prohmatávala jsem jej v uchu, ale zevnitř se nikdo neozýval. Snad jsou v pořádku.

"Jak se dostaneme dovnitř?" uslyšela jsem za sebou Sifin hlas. Už jsem nad tím přemýšlela cestou k Buzu. Musíme nějak přistát, aniž by nás vítr zase odfouknul. Najednou jsem dostala nápad.

"Sif?" zakřičela jsem směrem k ní, abych si byla jistá, že mě slyší. "Až přistaneme, musíte se na Buzu udržet, co nejdéle budete moct. Mám plán, ale nevím, jak dlouho mi bude trvat, než ho dokončím," pootočila jsem k ní hlavu.

"Věřila jsem vám před tím a nehodlám s tím přestat ani nyní. A já z boje nikdy neutíkám!" zvýšila svůj hlas. Tohle jsem potřebovala slyšet.

"Dobrá. Tak se držte pevně."

Přeletěly jsme těsně nad Buz. Pravou dlaň jsem položila na drakův hřbet těsně u krku. Za pár vteřin začalo jeho tělo řídnout a pomalu mizet.

Tak zase příště brachu.

Stačila jsem k němu poslat ještě krátkou myšlenku jako poděkování, než se úplně vypařil. V tu chvíli jsme se já i Sif propadly a dopadly na Buz. Vítr do nás okamžitě začal narážet. Hned jsem zareagovala. Přiložila jsem na chladný kov obě dlaně a s dlouhým přemlouváním sebe sama jsem je zvedla až nad hlavu a okolo nás vytvořila větší vzduchovou kapsu. Vítr do nás přestal narážet a bylo tu i o dost tepleji. Akorát vlasy jsem pravděpodobně měla jako čarodějnice. Pohlédla jsem na Sif, která si mě měřila obdivným a zároveň zkoumavým pohledem. Poznala jsem jí to na očích.

"To ještě nic nebylo," pokrčila jsem rameny. Teď následovala druhá část mého plánu. Promiňte Coulsone, ale jinak to prostě nepůjde, řekla jsem si v duchu. Než jsem se k tomu dostala, periferně jsem něco zahlédla. Když jsem pozvedla hlavu, spatřila jsem...ani nevím, co přesně to je. Malá kulička zářící stříbřitým světlem, okolo níž se motaly jemné prameny větru. V jednu chvíli mi připadalo, jako kdyby mě volala. Ukročila jsem směrem k ní. V tu ránu si to namířila proti mně a narazila mi do hrudi. Tělem mi během malého okamžiku projel tak silný proud energie až mě ta síla odhodila na okraj kupole. Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem ležela. Před očima jsem měla mžitky, v uších mi bzučelo, měla jsem i pocit, že slyším nějaké hlasy a Sif to určitě nebyla a celé tělo mě brnělo.

Až za nějakou dobu jsem zase viděla modré nebe. I uši se zklidnily, ale ten brnící pocit zůstával a nejsilnější byl v obou mých dlaních a na plicích. Ale měla jsem jiný pocit, než by měl běžný člověk po střetu s kupkou energie.