•2• AVENGERS SJEDNOCENÍ

Kapitola 19 - Nikomu nevěřte

Po tom fiasku na tankeru Roxon Norco a potyčce s lidmi infikovanými EXTREMIS, se táta rozhodl, že měl ty střepiny v hrudníku už dost dlouho tak pár dní na to podstoupil operaci, kde mu je do posledního kousku vytáhli.

Jelikož byl náš dům před pár dny vybombardován a nezůstal tam kámen na kameni, jsme se rozhodli se sbalit a přestěhovat se do úplně nově přestavěného Stark, teď už vlastně Avengers Toweru. Měli jsme odlétat dnes večer, takže byl ještě čas naposledy si to tady prohlédnout. A taky mám menší osobní důvod, proč jsem se potřebovala vrátit. Určitě si pamatujete na tu knihu od Thora, no tak já nemám nejmenší tušení, co se s ní stalo. Tak nějak jsem doufala, že by třeba ten útok mohla přežít, ale nejsem si tím úplně jistá. Upřímně, jsem z toho docela špatná, přeci jen to byl dar od bohů a navíc ji nemám dostudovanou celou.

Vystoupila jsem z auta, a přede mnou se tyčil útes se zbytky stěn, které nebyly zničené při tom útoku. Dělníci už dokončili veškeré odklízení a všechno, co zůstalo aspoň trochu nepoškozené, jsme nechali odvést do New Yorku.

Když jsem potom mluvila s vedoucím a ptala se ho na ni, tak mi řekl, že všechno co nebylo zničené, byly maximálně stroje, které byly schované v dílně, včetně Mouly. Všechny knihy byly určitě zničeny, jenže já mám své zdroje a vím, že kniha z Asgardské knihovny, a ještě tak důležitá, by mohla být zničena při obyčejném výbuchu.

Prošla jsem to tady všechno, každou skulinu, keř, prostě celý pozemek, ale zatím jsem nenašla jedinou známku o ní. Po hodině hledání, jsem to vzdala. Thor mě přetrhne vejpůl, až mu to řeknu. Musel kvůli tomu, aby ji ke mně dostal, lhát vlastnímu otci. Poslední dobou se všechno kazí a nebylo by překvapení, kdyby se pokazilo něco dalšího.

Sedla jsem si na kraj útesu a sledovala svůj poslední západ slunce tady na Malibu. Byla to jediná klidná věc za posledních pár dní.

3. os.

Jessica sledovala ohnivě zbarvené zapadající slunce, když se jí přes záda opřel poryv větru. Za ní se ozvaly kroky. Okamžitě zpozorněla. Byla agentka, a někdy byla dost paranoidní, obzvlášť v téhle době, ale byla to její práce dávat pozor na cokoliv podezřelého. Podle zvuku poznala, že se jedná o muže, pravděpodobně bude starší, nebyla si ale jeho věkem jistá. Kroky utichly kus za jejími zády.

"Vím, že stojíte přímo za mnou. Slyšela jsem vás. Kdo jste?" zeptala se, ale hlavou nehnula ani o píď. Periferně viděla, jak se neznámý muž posunul vedle ní.

"Je tu nádherný výhled, nemyslíte? Skoro jako u nás," promluvil konečně.

"Tady ano. Proto tu jsem. Ale neodpověděl jste mi."

"To není důležité. Odkud jste, slečno, smím-li se zeptat?" Jessica byla dost pozorná na to, aby si všimla, jak zvláštně ten muž mluví.

"Bydlela jsem tady na tomhle místě, než nám ho zničili. Teď se stěhuju do New Yorku."

"Ach, ano. O tom jsem slyšel. Nezdá se mi, že tam pojedete ráda."

"To je pravda. Nejsou tam vidět tak krásné západy slunce. A nemám z něj moc pěkné vzpomínky. Určitě jste slyšel o útoku mimozemšťanů. Ale ne všechno je tem špatné," při těch slovech si vzpomněla na Petera. Už s ním pár dní nemluvila, naposledy když je přepadli v hotelu, kde se s Pepper ukryly po tom útoku.

"Ano, nebyl jsem u toho, ale přítel mi o tom vyprávěl. Zdá se mi ale, že něco postrádáte a nepřišla jste sem jenom kvůli slunci." V hlase toho muže pro ni bylo něco povědomého.

"Ztratila jsem tu něco důležitého. Jednu knihu. Dostala jsem ji od přítele. Pro někoho by to byla jen bezcenná tretka, ale je to všechno co mám, je pro mě nepostradatelná. A teď je pryč. Pravděpodobně shořela v ohni," nevěděla, proč tohle všechno tomu muži říká, ale jak už předtím přemýšlela o jeho hlase, bylo v něm něco, čemu mohla důvěřovat. Přesně jako když mluvila o svých vizích s Thorem...