No smile, please ✔

-2-

Projekt doděláme kolem osmé hodiny. Všechno zpracujeme a já s tím jsem spokojená. Podívám se oknem ven a vidím, že venku je tma jako v pytli a sněží tam, jako by se pytel s peřím roztrhl. Možná se to dá nazvat sněhovou vánicí. Nejistě se podívám na Parkera, který mne požádal, abych mu říkala Daniell. Jemu se asi moc v tomhle počasí ven nechce. Ne, určitě se mu nechce.
„Hele," poškrábe se na zátylku, „nemohl bych... Víš, nemohl bych tu přespat? Chápeš, nechce se mi v tom počasí ven a tak." Chvilku trvá, než to z něj vypadne, ale nakonec se vyjádří a já vykulím oči. Chce spát u mě? U té, která se nachází nejníže v žebříčku popularity?
„Jako, asi by jsi mohl, no. Pokud si nechceš zničit postavení ve společnosti," zamumlám. Za celou dobu jsem mluvila jen, když to bylo nutné, jinak jsem naznačovala. Proč mluvit?
„Argh! S tím ať jdou všichni do prdele," protočí oči a pak se usměje. „Tak jestli ti to nebude vadit, zůstal bych tu přes noc."
„Jo, v pohodě," pokrčím rameny a zadívám se na peřinu. Nestihnu říct nic dalšího, protože se ze zdola ozve rána, tedy rána, která se ozývá vždy, když někdo zabouchne hlavní dveře. Rodiče. Sakra, jak jim vysvětlím to, že je tady Daniell?
„Do prdele!" zamumlám a on na mě upře svůj pohled a usměje se tím svým úsměvem, který říká něco ve smyslu Co dál? Hele, já sama nevím!
Někdo zaklepe na mé dveře a já dotyčného vyzvu ke vstupu. Je to máma. Ona vždycky přijde ke mně do pokoje, když skončí v práci.
„Ahoj," zarazí se, když uvidí kluka, který mi dělá skoro celý den společnost. Pak se ale celá rozzáří a zeptá se: „Kdopak to je, Marlee?"
„To je Daniell, můj-"
„Přítel," dokončí za mne Daniell větu a já ho zabiji pohledem. Mamka se na mne významně podívá a usměje se. Sakra! Proč to ten debil řekl? Kurva!
„A proč se to dozvídám až teď? Jak dlouho to trvá?" začne pokládat všechny možné otázky.
„To je jedno, raději už jdi. Potřebujeme si něco vyřešit!" zvýším na ni hlas, aniž bych si to uvědomila. Máma s naštvaným výrazem v obličeji odejde a práskne s mými dveřmi. Protočím nad tím oči.
„Vidíš, co jsi způsobil? Ty jsi úplně blbej! Jak jsi ji to mohl říct? Sakra!" Můj hlas se nyní může přirovnat k něčemu, co hodně řve. A také nahlas řve.
„Promiň, to jsem nechtěl. Myslel jsem, že to takhle bude lepší." Nejistě mne obejme a já se nechám. To objetí je docela příjemné. Neměla bych lhát! Bylo možná více než jen docela příjemné.
„Ne, lepší to rozhodně nebude. Jediné co to bude je katastrofa! Jedna velká katastrofa." Možná, že jsem teď ztratila zábrany a mluvím normálním hlasem. Nevím, co se teď děje. Sedím tu s někým populárním a mluvím normální hlasitostí.
„Já to tak ale nemyslel. Fakt, promiň mi to." Stále mě nepouští z toho objetí, spíše mě drží ještě pevněji. Nejsem si jistá. Možná jsem z toho až moc mimo. Ale z čeho? Toť otázka.
„Jdu se osprchovat," řeknu a pomalu se vykroutím z toho neskutečně silného objetí. Ale on mě nejdříve neochotně pustí. Vezmu si pyžamo a zalezu si do své koupelny, kde se kouknu na svůj odraz v zrcadle. Vidím holku se světlými vlasy, která není šťastná. Možná jen trochu, ale nedává to na sobě znát. Vlastně není nic, nedává najevo emoce a jen žije, ne ona nežije, ona přežívá. Neví, co se svým životem. Neví nic. Nezažila spousty věcí, které by chtěla, a víte proč? Protože se moc bála. Ta dívka v zrcadle se bojí všeho. Celého světa, který není pro ni.
Odlíčím si z očí řasenku a linky a svléknu ze sebe své oblečení. Stoupnu si do svého sprchového koutu a zapnu teplou vodu. Celá se umyju, vypnu vodu, vylezu ze sprchy a utřu se do bílého ručníku, kterým si následně vysuším vlasy. Obléknu se do svého šedého pyžama a jdu zpátky do pokoje, kde leží na posteli Daniell dělajíc něco na svém telefonu.
„Ehm, mám objednat pizzu?" zeptám se ho. Upřímně, nechce se mi nic vařit, takže proto pizza.
„Jo, klidně," pokrčí rameny a zase se dívá na displej svého telefonu.
„Jakou?" Sednu si na postel do tureckého sedu a své vlasy si stáhnu do totálně nepovedeného drdolu.
„Já nevím, sýrovou?" odpoví mi otázkou a já nad tím protočím oči.
„Fajn, můžeš se jít vysprchovat, jestli chceš," ukážu na dveře od koupelny. On se zvedne a zaleze do mé koupelny.
Já objednám pizzu a pak vyjdu na balkon. Je tam nehorázná zima, tak se dovnitř vrátím pro mikinu. Naštěstí nad balkonem mám takovou stříšku, takže mi tam nesněží. Vytáhnu zpoza květináče jednu cigaretu a zapalovač. Cigaretu si vložím do úst a zapálím ji. Víte co miluji na zimě? Že cigarety hoří déle než v létě.
Jsem teprve v polovině té cigarety, když se otevřou dveře na balkon. Rychle se otočím a spatřím Daniella. Cigaretu se snažím típnout, aby si toho nevšiml, ale on si toho stejnak určitě všimne. Sakra! Proč jsem si nedávala větší pozor?!
Kluk s jemně kudrnatými, hnědými vlasy se na mne podívá a řekne: „A rozdělit by jsi se nechtěla?"
Z jeho otázky jsem poněkud vykolejená. Nechce se mi věřit, že i on by kouřil. Já chápu, že ho to zvedne v žebříčku, ale i tak. Proč?
„Už jdu dovnitř, tady je zima. Kdyžtak jsou támhle," ukážu na květináč a zmizím ve svém pokoji, kde je příjemné teplo.
Chvíli sedím na posteli a čekám, než se vrátí Daniell, nebo zazvoní zvonek a já si budu moct pro pizzu. Ovšem první přijde Daniell, který si lehne ke mně do postele.