No smile, please ✔

-9-

Sedne si na má stehna, která jsou schovaná pod dekou, a chvíli vymýšlí, kam si dát nohy. Jak jistě všichni víme, on by na mne měl klečet, jenže to díky jeho sádře není možné, a proto si na mne klekne jen na půl a jeho nohu, která je v sádře, nechá nataženou tím způsobem, že bych si k ní mohla přičichnout. Zní to jako by tam ze sebe dělal gymnastu, a momentálně zkoušel nějaký těžký prvek, ale není tomu tak. I když pochybuji, že je mu to pohodlné.
Najednou mne něco začne studit na zádech, z čehož si odvodím, že mi tam právě dal ten krém. Pomalu ho začne rozetírat, a pak mne začne masírovat.
Poznám, že v jeho masírování je systém. Vždy udělá ty samé plynulé pohyby na zádech a nakonec sjede po mých bocích dolů až k zadku, na který se nepovažuje sahat.

Uplyne už hodná chvíle a mně se začínají zavírat oči. On si asi myslí, že spím, a tak si dovolí mi občas přejet po zadku. Neříkám, že mi to vadí. Naopak, je to takové příjemné. Také vždy, když se mi jen trochu vyhrnou kraťasy, okamžitě je pomalými pohyby stáhne na jejich původní místo. Všimnu si, že i když mi sjíždí rukama po bocích, sem tam sjede až na mé břicho, což mne trochu děsí, ale zároveň je to šíleně příjemné.
Jenže pak nastane ten zvrat, když mi má znovu sjet po bocích. Tentokrát to nejsou boky, čeho se dotkne, nýbrž má prsa, která byla doteď nechráněna vůbec ničím.
Rychle zvednu svou hlavu a spražím ho pohledem. Opět mi jeho dotyk byl příjemný, ale zašel až příliš daleko.
„Děláš si ze mě srandu?! Toho jsi chtěl dosáhnout jako celou dobu nebo co?" zvýším na něj svůj tichý hlas a on se nervózně podrbe na zátylku.
„Promiň... Já, já to tak nechtěl, ale prostě se to stalo. Fakt mi to prosím promiň," začne mi na záda malovat nějaké ornamenty. Vypadá nervózní, ale podle mne svého rozhodnutí nelituje.
„No jasný... Prostě se to stalo? Sakra to, že mi začneš sahat někam, kam nemáš, to jako, že se to prostě stalo?! To prostě-" umlčí mne svými rty na těch mých. Já si to naštěstí uvědomím včas a odtrhnu se. Proč mám pocit, že mne to uklidnilo?
„Ty idiote!" zařvu jak nejhlasitěji mi to můj hlas dovolí a dám mu facku. Ani nevím proč mu tu facku dám, ale přijde mi to na místě. Teda, vím, proč mu jí dám, ale on by si zasloužil větší bídu než jen obyčejnou facku.
„Jo, tohle jsem si zasloužil," zamumlá a já souhlasně přikývnu. Chvíli trvá, než sleze z mých zad, ale když tak učiní, vstanu a odejdu do koupelny. Chvilku tam jen frustrovaně pochoduji, ale pak se zase vrátím do pokoje, protože mi to mé pochodování stejně nepomůže. Daniell je v jeho posteli, za což jsem nesmírně ráda. Jsem z toho taková nervózní. Možná kvůli tomu, že se bojím, že to někomu řekne. To by byl jaký průser. Sednu si na postel a rozkašlám se. Krátkou dobu kašlám, až mi to vžene slzy do očí. Pak se kašel uklidní a já se napiji ze své flašky, která také byla v batohu.
„V pohodě?" zeptá se a znovu si to míří k mé posteli.
„Jo." Usuším si své vlhké oči od slz a zadívám se na něj, jak si sedá na druhou polovinu postele.
„Fakt promiň, nevím, co to do mě vjelo. Přijdu si hrozně blbě teď," povzdechne si.
„To mi povídej. Ani netušíš, jak blbě si připadám já," řeknu a nemám odvahu podívat se do jeho očí, tak raději sleduji svoji peřinu.
„Zapomeneme na to? Já vím, že se na to asi špatně zapomíná, ale... Bude to asi lepší, než kdyby jsme se tím trápili, ne?" Já s ním asi musím souhlasit. Nikdy bych neřekla, že je schopný říct něco takového.
„Tak fajn, ale nikomu o tom nic neřekneme a ani mezi sebou o tom mluvit nebudeme, jasné?"
„Přesně tak," usměje se a obejme mne. Je to takové to vřelé objetí, které má rád Olaf. Stane se ze mne najednou Olaf? V mém případě Olafka? Protože tohle objetí je tak nehorázně úžasné. Takhle bych mohla sedět hodiny, ale někdo vtrhne do našeho pokoje a my se okamžitě odtrhneme od sebe.
„Charlie?! Co tady děláš tak brzo?" vyjede na něj Daniell. Charlie tam stále stojí ve dveřích, jeho pusa je dokořán, jako by snad chtěl, aby mu tam vletěla moucha, a jeho oči jsou vykulené, tak jako jsem nikdy dřív neviděla.
„No, už je pět, takže tu nijak brzo nejsem," řekne chvíli po té, co se vzpamatuje. Teď už zavře dveře a začne si sundávat všechno to teplé oblečení, které na sobě má.
„Ou, aha. Hele, zůstane to jen mezi námi. Stejně by ti to nikdo nevěřil, takže buď zticha a budeš v pohodě," praví Daniell stále sedící na mé měkké kamarádce. Oh, mám kamarádku! I když je naše kamarádství jen jednostranné, nebrání mi v rozšiřování citů k ní. Ale bojím se, že mne pošle do friendzone.
„Fajn, dobře. Co's dělal, ty debile?" zeptá se Charlie Daniella, který opět jen pokrčí rameny. Charlie jen pokroutí hlavou a mrskne sebou do postele.

***

Blíží se šestá hodina večerní, a učitelky nás začínají svolávat na večeři.
Vejdu do jídelny a opět si vezmu pouze čaj. Chci si sednout ke svému stolu, ale k mému neštěstí je obsazený a já hledám jiný prázdný stůl, ale žádný takový tu není. Nejraději bych teď prostě odešla, jenže odsud se nesmí odnášet nádobí.
„Marlee!" zvolá někdo mé jméno, a já si všimnu Sally, která na mne mává od největšího stolu, který se zde nachází, a kde také sedí většina lidí, kromě učitelek samozřejmě.
Dojdu ke stolu, od kterého se na mne dívá hned několik párů očí. Přisednu si na poslední volnou židli a začnu upíjet ze svého hrníčku teplý čaj. Byť není moc dobrý, ale zahřeje mne.
„Jestli chceš, dneska bude menší odvar včerejšího večera na třicet jedničce," zašeptá mi do ucha Sally. Kde vzali tolik alkoholu? Možná to jsou zbytky ze včera. Ale to nemění nic na tom, že tam nepůjdu.