No smile, please ✔

-12-

Na svých vratkých nohách se vracím do pokoje i s Daniellem, ale bez Charlieho. Cestou dvakrát zakopnu a oba se tomu hrozně smějeme.

***

Propletu si s ním prsty a cítím jeho teplý dech na mém obličeji.

***

Jeho ruka sjíždí po mém boku až k zadku, který mi několikrát zmáčkne. Slastí potichu zavzdychám.

***

Jedna ruka se nachází na mých prsou. Druhá je obmotaná kolem mého pasu a příjemně mne hřeje.

***

„Jsi hrozně super, víš to?"
   „Jak bych to mohla nevědět, vždyť jsem nejlepší."

***

Mé probuzení není moc hladké, jak jsem si představovala. Vedle mne spí Daniell a má ruku na mém boku. Hrozně smrdí alkoholem, ale já na tom asi nejsem o moc lépe. Má hlava třeští, můj krk odumírá a můj žaludek mi nejeví žádné sympatie. Proč jsem si včera nedala pozor?
   Sundám Daniellovu ruku z mého boku, což ho vzbudí a hned se chytí za hlavu, která mu asi také třeští, nepochybně více než mne.
   „Do prdele," zanadává a já s ním musím v tomhle souhlasit. Ani slovy nejsem schopna vyjádřit, jak špatně mi je.
   Dojdu se umýt, vyčistit si zuby a vyfénovat si vlasy, a pak se vrátím do pokoje, do své postele. Daniell tam stále leží, a já ho nevyháním.
   „Nevíš, co se včera dělo?" zeptám se ho nejistě, protože se bojím jeho odpovědi.
   „Vím. Ty asi ne, co?" Zakroutím hlavou a on pokračuje: „No... Vlastně se nic moc nedělo."
   „Fakt?" řeknu nevěřícně a že mu teď vůbec nevěřím je slabé slovo. Možná, že má pravdu, ale já mám pocit, že se prostě něco stalo, jenže nevím co.
   „Ano, fakt. Jen jsme si povídali. Asi," dodá a sám svým slovům asi moc nevěří. „Tak si to asi nepamatuji vše, ale nestalo se to."
   „Aspoň něco." Až teď si všimnu svého hlasu, který je ještě o hodně horší než včera. Nejen, že zním jako sbíječka, ale mluvím hrozně potichu, protože mé hlasivky mi to jinak nedovolí.
   Napiji se trochu vody, protože v puse mám jako na Sahaře. Zkontroluji svůj telefon, kde mám - a to mne překvapí - několik žádostí o přátelství. Kde vzali můj facebook, to netuším. Všechny přijmu a začnu si pomalu balit své věci do kufru, protože za pár hodin se už odjíždí. Ostatní jsou na svahu jen do oběda, pak mají dvě hodiny na zabalení, a pak následuje opět šest hodin v autobusu. Na to se třeba nejmíň těším. Protože nevím, jestli budu schopná usnout. Ale teď spíše řeším, jak zapnout ten kufr, který je najednou přeplněný.
   „Dane, nemohl by jsi mi pomoct, prosím?" poprosím kluka, který už má zbaleno a jen mne s pobaveným úsměvem sleduje. Pomalu se ke mne dobelhá, a pak ten kufr na první pokus zavře. Co? Já se i to snažím už deset minut a jemu na to stačí pár vteřin? To není fér!
   „Díky," poděkuji a ulehnu do své postele, která není vůbec vyhřátá. To i mé čelo je teplejší než ta postel.
   „Nemáš za co, nic to nebylo," usměje se a opět si lehne do mé postele! Co má furt s mojí postelí?! Neříkám, že mi jeho přítomnost vadí, ale je to divné, když je u mne furt nalezlý. Já se zvednu do sedu, ale on mne jeho rukou povalí a já se teď válím vedle něj. Na tváři cítím jeho dech a slyším jeho srdce, které bije ve stejném rytmu jako to mé. Všímám si jeho očí, které mají zase jinou barvu, teď už je to čistě šedá. V jeho šedých očích se odráží můj obličej a jeho dlouhé tmavé řasy, které by mu kdejaká dívka mohla závidět. Na jeho nose a tvářích jsou malé nevýrazné pihy. Usmívá se na mne jeho plnými růžovými rty, jež nenápadně pozoruji. Tikám pohledem mezi jeho očima a rty. Vlastně ani nevím proč. Prohlížím si důkladně jeho obličej, jako bych ho už v životě neměla znova vidět a tohle je má poslední šance. Přijde mi, že je každou chvíli blíže, ale nevadí mi to, protože jeho obličej vidím ještě lépe. Zajímá mne, na co myslí, ale nebudu svým hlasem ničit temhle moment, kterého si budu do konce života vážit a hlídat si ho, aby mi ho někdo neukradl. Nikomu se s ním nesvěřím a bude to má cennost, kterých moc nemám. Jak bych také mohla, když žiju takovýhle život? Copak jsem měla, kde ty cennosti získat? Ne, neměla.
   „Jsi hrozně super, víš to?" zeptá se a já mám pocit, jako by už to někdy dříve řekl. Ale nevím, kdy to řekl. Možná je to jen můj pocit, ale nejsem si jistá.
   „Jak bych to mohla nevědět, vždyť jsem nejlepší," pousměji se a on také.
   „Odpověděla jsi úplně stejně jako včera v noci." Položí jeho ruku na můj zadek a dvakrát za sebou ho zmáčkne. Přeci jen se mi to cvičení k něčemu vyplatilo a on mi teď nemačká kosti.
   Tiše zavzdychám a on mne začne po mém zadku hladit. Celé mé tělo ovládne nějaký neznámý pocit. Je to, jako by vás někdo polil ledovou vodou a pak vás zabalil do teplé deky. Je mi chladno, ale zároveň teplo. Je to zvláštní a já bych ráda věděla, co to znamená. Klidně bych ten pocit zažívala pořád, ale zároveň ho už zažít znovu nechci.
   Nevím, kam bych měla dát ruce, a tak svou ruku položím na jeho záda a začnu ho škrábat svými nehty. Kdo by řekl, že já, jako milovník černé barvy, budu mít modré nehty? Nikdo by to neřekl, stejně tak jako já a tie-dye mikina. Dva protiklady, které by jste neřekli, že by mohly být u sebe, ale když se tak stane, zjistíte, že to není tak hrozné. Svět je plný protikladů a vždy stačí najít dva, které se k sobě budou hodit.
   A pak se to stane znovu...

Názor?
-Lemi