No smile, please ✔

-22-

„Dane? Musím ti něco říct," řeknu a v krku se mi utvoří knedlík, který mi nechce umožnit mluvit normálně.
„Pouslouchám," usměje se na mne, ale já vím, že ho úsměv za chvíli přejde.
Mé ruce se rozklepou a mám pocit, že mne mé nohy nejsou schopné udržet.
„Před měsícem u nás byli ti kolegové od našich rodičů, to jsem ti říkala, ne?" Kývne hlavou a já pokračuji: „A přivedli s sebou i jejich syna. Tatea. A pak-"
„Co se dělo? Udělal ti něco?" přeruší mne a já vidím, jak mu bělají klouby na rukou z toho, jak je zatíná v pěst.
„Ne, jen mne políbil. Myslím, že by jsi to měl vědět," sklopím pohled do země a bojím se jeho reakce.
Po chvilce ticha zhluboka vydechne. „A ty mi to říkáš až teď? O měsíc později?! Sakra, já myslel, že kdyby se něco takového stalo, že mi to hned řekneš a ne, že mi to budeš tajit," zařve na mne a začíná z něj jít strach.
„Já... Bála jsem se tvé reakce. Promiň," zašeptám a mám co dělat, aby mi z oka nevyklouzla nějaká neposedná slza.
„Marlee, měla jsi mi to říct hned." Už zní klidněji, za což jsem ráda. Přeci jen bych s někým na pokraji výbuchu několik dalších hodin v jedné místnosti asi nevydržela. Proč jsem mu to neřekla až po škole?
„Promiň," opět zašeptám se zrakem sklopeným k zemi.
„Nemáš se za co omlouvat, byla to jeho vina, ne?"
„Jo, byla," začnu pomalu zvedat pohled a uvidím, jak se Daniell snaží být klidný, ale cítím z něj, jak je naštvaný.
„Fajn. Běž napřed, já tě doženu," falešně se na mne usměje a já raději odejdu.
Cestou do třídy potkám Tatea, který jde na druhou stranu a nevěnuje mi ani jediný letmý pohled.
Sednu se na své místo a čekám na Daniella, který stále nepřichází.

Zbývá posledních pár minut do zvonění, když do třídy vběhne Ayla.
„Lidi, to musíte vidět," zařve div mi neprasknou ušní bubínky a všem naznačí, ať jdou za ní. A já jdu také, čemuž se celkem divím, ale mé podvědomí mi říká, že mám jít za ní.
Dojdeme k hloučku lidí, který je utvořen převážně třetími ročníky a něco sleduje. A já, jelikož jsem hodně malá, se musím prorvat až do prvních řad, abych věděla, co se tam děje.
Když uvidím to, kvůli čemu nás Ayla volala, chvíli zamrznu a koukám s otevřenou pusou.
Přede mnou vidím, jak se Daniell pere s Tatem. Oba jsou na zemi a teď Tate sedí na Daniellovi, což se v dalším momentu změní. Ani nepočítám, kolik ran do sebe vzájemně dali, ale věřím, že by to bylo vysoké číslo.
Nejsem schopna nijak reagovat. Mé nohy jsou jakoby zmrzlé a mám pocit, že jsem zapomněla, jak mluvit. Krev, která ani nevím komu patří, je i na zemi.
Opět je nahoře Tate a chce dát Daniellovi pořádnou ránu, ale Daniell se na poslední chvíli vyhne a Tate bouchne do země.
„Nechte toho!" vyjde ze mne a dva páry očí se na mne vyjeveně zadívají.
Oba se rychle postaví, jako by se nic nedělo, ale krev ne jejich rukách a obličejích říká úplný opak.
„Zkazila jsi zábavu!" zařve někdo z hloučku.
„Zábavu? Přijde vám zábavné, když se někdo rve?" zvýším hlas. Nikdo mi neodpoví.
Nic víc neřeknu a raději odejdu zpátky do třídy. Slyším, jak na mne Daniell něco řve, ale já ho ignoruji.
Zapluji do lavice a čekám, až zazvoní. A opravdu, asi za minutu zazvoní a mí spolužáci se do třídy hrnou, jakoby snad hořelo. Ale Tate a Daniell tu nejsou. Ani jeden.
Vejde učitelka, se kterou se pozdravíme a ona má v plánu začít učit, ale přeruší ji hluk z chodby. Tedy nevím, jestli se to dá úplně nazývat hlukem, ale z chodby jde slyšet spousty nadávek.
„Ty jsi fakt čurák." To je poslední nadávka, kterou slyším. Následuje zaklepání na dveře, jež se následně otevřou.
„Já se omlouvám, byl jsem na záchodě," vstoupí do třídy Daniell, kterému se u oka dělá modřina a má roztržený ret. Předtím to ale vypadalo hůř.
„Hm, sedni si," prskne na něj učitelka a on si sedne do vedlejší lavice.
Nevěnuji mu jediný pohled a dávám pozor na slova naší učitelky, i přes to, že mne to ani krapet nezajímá.

***

„Proč jsi to udělal?" zeptám se Daniella, jakmile zazvoní na přestávku.
„Protože tě políbil. Třeba?" zvedne jedno obočí a podívá se na mne.
„To jste si to nemohli v klidu vyříkat? Kde je vlastně Tate?" Kladu mu další otázky.
„Asi ne. Nevím, odešel," pokrčí rameny. Stoupne si a rozevře náruč. Já ho s radostí obejmu. Jeho ruce sklouznou na můj zadek. Co s tím všichni mají?
Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. On neváhá, přikrčí se a políbí mne.
Ucítím ten známý neznámý pocit a musím se do polibku usmát. Jeho rty se začnou pomalu pohybovat, stejně tak ty mé.
Po chvilce se odtáhnu a usměju se na něj. On mi úsměv oplatí.
Až teď si uvědomím, že tu jsou i naši spolužáci, kteří na nás vyjeveně koukají. Asi doteď věřili tomu, že jsme kamarádi.
„Pověsti nelhaly," pronese někdo hrozně chytrým tónem hlasu. Pokroutím nad tím hlavou.
Jenže to, co řekne Daniell mne rozhodí.

Co si myslíte, že řekne?
-Lemi