No smile, please ✔

-18-

„Můžu se tě zeptat, proč jsi tak tichá? Respektive, proč se s nikým nebavíš a jsi hrozně uzavřená?" položí Daniell následující otázku a já se na něj podívám stylem, jako jestli si dělá srandu. No, jeho obličej tak nevypadá. Myslí to naprosto vážně.
   „Zeptat se můžeš, ale nemusím ti odpovědět," ušklíbnu se na něj a on protočí oči, ale to já už vysvětluji: „Jistě jsi z povídání o mém bratrovi a našem "utajovaném" sourozenectví pochopil, že jsem se nikdy moc s lidmi nebavila. Nijak jsem ostatním, kromě své rodiny, nedůvěřovala, a tak jsem se začala stranit lidem, což mi v budování důvěry k nim moc nepomohlo, takže jsem byla tichá, nedůvěřivá introvertka."
   „Stalo se něco, že jim nedůvěřuješ? Nebo nedůvěřovala jsi?" zeptá se a já ho zabiji pohledem. Nikdy jsem to nikomu neřekla, a teď se mám svěřovat jemu?
   „Promiň, to nejde," řeknu a do očí se mi tlačí slzy, když si na to vše vzpomenu. Obyčejní lidé by si to nebrali tak k srdci, ale mne tohle opravdu ranilo a málem jsem se z toho psychicky zhroutila. Takhle to zní jako apokalypsa, ale pro mne to v tu dobu apokalypsa byla a navždy si ji budu pamatovat jako to nejhorší.
   „Nemysli na to, nechci tě vidět smutnou a se slzami v očích," zašeptá jemně a pohladí mne po ruce, která leží na stole. Jeho věta mne přinutí k malému, skoro neznatelnému, úsměvu.
   „Jen se mě na to už neptej, ne v blízké době. Prosím." Můj pohled se utápí v tom jeho. V tom šedém jako skály v lese. Když si vezmu, že ještě nedávno jeho oči byly karamelově hnědé, nechce se mi tomu věřit.
   „Nebudu, když tak hezky prosíš," usměje se na mne. Nyní se pozorně zadívám na jeho rty. Jemu bych to nikdy nepřiznala, ale chybí mi, chybí mi jeho rty na mých, a všechny ty naše společné chvilky. Nebýt těch chvilek, nikdy bych se s ním neoctla v této kavárně a nikdy bych nepřemýšlela nad změnou.
   „Můžu to udělat?" zeptám se bezmyšlenkovitě a on se na mne vyjeveně podívá. Ovšem, když si všimne mého pohledu směřujícího na jeho rty, přikývne.
   Neváhám, vstanu a sednu si mu na klín. Vlastně ani nevím proč, ale přijde mi to v tuhle chvíli jako něco, podle čeho bych se měla řídit.
   Usměju se na něj a začnu se svým obličejem přibližovat k tomu jeho.
   Trvá jen malou chvíli, než spojím naše rty, které do sebe zapadnou jako dva kusy nějaké skládačky. On začne pomalu pohybovat rty a já neváhám, a přidávám se k němu. Opět mne zaplaví neznámý pocit zimy a tepla.
   Mé ruce putují do jeho vlasů, které začnu malinko cuchat. Naopak jeho ruce putují dolů, kde najdou můj zadek, jenž uchopí a stisknou.
   Vzdychnu mu do úst, on toho využije a vloupá se svým jazykem do mé pusy. Myslím, že nemusím detailně popisovat, jak probíhá naše třetí světová.
   Odtáhnu se od něj a zkousnu si ret, do čehož se usměju. Tohle muselo být ultra trapné, ale na tom mi momentálně nezáleží. Nyní mi záleží na té hezké chvilce, při níž jsem si ani neuvědomila, že tu jsou i jiní lidé. Tak stane se.
   „To bylo úžasné," zašeptá mi do ucha můj kamarád a já malinko zčervenám. Zní to, jako bychom snad zašli dál než jen k líbání.
   Já jen souhlasím, na nic jiného se totiž nezmůžu. Achjo, co se mnou ten kluk dělá?
   Stále sedím na jeho klíně a začínám cítit, že mne něco tlačí do stehna a ruka to určitě nebude. Ale né!
   Potutelně se na něj usměju. A on si zkousne ret. Mám pocit, že s každou podobnou událostí přichází i něco jiného. Nevím, co to je, ale je to nové. Něco, co jsem nikdy předtím necítila a ani k tomu neměla možnost.
   „Zašli jsme až moc daleko," zamumlám smutně. Proč smutně? Protože jsme kamarádi, tohle se mezi kamarády stávat nesmí a z našeho prapodivného kamarádství nikdy nebude nic víc.
   „A určil snad někdo nějaké hranice?" zašeptá a znovu spojí naše rty. Nejraději bych mu to začala vyčítat, ale nemůžu. Nemůžu mu vyčítat něco, co bych nejraději sama udělala. Jistě, vím, že je to špatné, ale každý dělá špatné věci.
   Opět mi několikrát zmáčkne zadek a mne to přijde tak úžasné. Jak jsem bez těchto pocitů mohla žít takovou řádku let, to sama nevím. Ale co vím je, že bez nich žít nechci. Chci si je každým dnem připomínat, abych na ně nikdy nezapomněla a vryly se mi do paměti stejně jako má apokalypsa. Také chci, aby byly v mé mysli a já na ně mohla vzpomínat napořád. Nikdy na to nezapomenout a vždy vědět, kdo mi něco tak úžasného dopřával. Kdo mi ukázal tolik nových věcí, pocitů a vlastně úplně všechno je s ním tak nové. Proč jen je to jako jeden velký sen?
Možná je to jen sen, ale není to noční můra... Zatím.

Líbí?
-Lemi