No smile, please ✔

-24-

Ještě před školou se setkáme s Daniellem, který má tak stokrát lepší náladu než včera, tím myslím, že už nevypadá tak agresivně a já se cítím o několik kil lehčí, když jsem mu to o Tateovi řekla. Přijde mi to tak uvolňující, ale i tak mám strach, že by se to mohlo stát i někdy v budoucnu.
Společně projdeme hlavním vchodem do školy a já si připadám jako v nějakém filmu. Mám po boku svého kluka, který je velmi oblíbeny, všichni se na nás dívají a mohl by zavát lehký větřík, aby to působilo opravdu hodně cool. A taky by se na nás mělo dívat více lidí, protože tím všichni jsem měla na mysli asi pět lidí, kteří procházejí kolem vchodu, aby došli do jejich učebny.
   Po té se rozdělíme a každý odejde ke své skříňce. Já tu svou otevřu a chci si z ní vyndat věci, ale vyruší mne hlas za mnou: „Promiň mi to." Poznám, že majitelem hlasu je Tate.
   Otráveně se otočím a koukám se mu znuděně do očí.
   „Kdyby sis to rozmyslel předtím, nemusel by jsi se teď omlouvat," ušklíbnu se a otočím se zpátky, abych si vyndala všelijaké učebnice, které dnes budu potřebovat.
   „Prosím, odpusť mi to," žadoní a mne dochází nervy.
   Prásknu se skříňkou a opět se na něj otočím: „Víš co? Kašli na to, nezajímáš mě," odvětím nepříjemným tónem a vydám se k Daniellově skříňce, která se nachází blíže k naší třídě, což ovšem znamená, že tenhle idiot jde se mnou.
   Protočím oči a malinko přidám do chůze, dokud nedorazím k jednomu z těch úžasných hnědovlasých kluků.
   „Včera jsi snad pochopil, že ji máš nechat bejt, ne?" zavrčí na něj Daniell až příliš nepříjemně.
   „Jen jsem se přišel omluvit," sklopí pohled Tate, který mi teď připadá tak neuvěřitelně zranitelný.
   „Tak to promiň, ale Marlee nevypadala, že by ji tvá omluva zajímala," ušklíbne se povýšeně Daniell a já nechci věřit, že je to on. Přijde mi, že nyní se chová úplně jinak než kdy jindy.
   „Naser si," odfrkne si Tate a jde rovnou do třídy. Tedy alespoň si to myslím.
   „Promiň, že jsem byl tak nepříjemnej," usměje se na mne a já stále pátrám ve vzpomínkách, abych zjistila, kdy se takhle změnil.
   „Neomlouvej se furt," usměju se na něj a společně se vydáme do třídy.
   Dorazíme a opět si zabereme zadní lavice. Hned k mé lavici přiskočí Ayla.
   „Tak jak se má tvůj bráška?" ušklíbne se a ve mně hrkne. Pak si ale naštěstí uvědomím, že naraží na mé zkoušení na španělštině.
   „Tuším, že dobře. Víš co? Mohla by ses ho jít rovnou zeptat, co myslíš?" řeknu ironicky a ona podezřívavě přimhouří oči.
   „Jak bych se ho jako mohla zeptat?" Mluví pomalu a zcela zřetelně. Připadám si, jako bych byla na nějakém výslechu.
   „Slovy," zamumlám a až teď si všímám, že Tate není ve třídě, jak jsem si ještě před chvílí myslela. Vlastně, proč o něm sakra přemýšlím?
   „Takže je někde tady?" vykulí oči a já nezáživně přikývnu. Dobře, ale více jí už nepovím!
   „Kdo je to?"
   „Nikdo," usměju se na ni a modlím se, aby už konečně zazvonilo.
   „Tyy-"
   „Já?"
   „Jsi divná," řekne, a pak naštěstí odejde. Sama se divím, že jen tak odešla, ale nijak moc mne to nezajímá. Ale co mne zajímá je, proč jsem já blbka dala někomu indície k odhalení mého a Tylerova tajemství. Proč já si prostě nedávám občas pozor a něco mi takhle ujede?
   „Ty už to dál v sobě nechceš dusit, co?" šťouchne do mne Daniell a já zavrtím hlavou, že ne.
   „Tíží mě to. Je to jako kámen, který mě táhne ke dnu," řeknu a pohled stočím na něj.
   „Zkus na to nemyslet. Respektive dělej, jako by to všichni věděli, ano?" usměje se na mne lehounce.
   Nevědomky se usmívám a nedokážu sama sebe teď poznat. Nevím, jestli to jsem skutečně já nebo jen nějaká přetvářka, kterou jsem si vytvořila při mé proměně. Začínám se sama v sobě ztrácet a to nemůže věstit nic dobrého. A také se dostáváme k tomu, že mi přijde, že jsem jako dvě osobnosti. Možná bych měla svůj život rozdělit do dvou částí; nemluvící a mluvící. Jenže to je divné.
   Občas si po večerech říkám, jestli jsem to s tou změnou neudělala špatně. Ale říká se, že vše zlé je pro něco dobré. A myslím, že má změna dopomohla ke sblížení mě a Daniella.
   Nyní si nedokážu představit život, ve kterém by on byl jen někdo nepodstatný asi jako tanečníci tančící křoví v hudebním klipu.
Nikdo by si nedokázal představit život bez podstatných osob.

Názor?
-Lemi