No smile, please ✔

-8-

Z říše snů mne osvobodí několik nadávek, které se rozléhají po celém tohle pokoji. Z hlasu poznám Daniella. To jsem spala jen pár minut?
Pomalu otevřu oči, jež zaregistrují, že je v pokoji více světla, než bylo, když jsem usínala. Zase zavřu oči, jako bych mohla znovu usnout, ale teď už neusnu.
„Co to, sakra, je?" Nepřestává nadávat Daniell a mne to už nebaví poslouchat.
„Buď potichu! Chci spát!" řeknu co nejhlasitěji mi to jde, ale můj nakřáplý hlas zní hrozně. Možná, že až vtipně.
„Myslíš, že já ne? Jasně, že chci," vydechne.
„Tak přestaň mluvit a spi!" Už to nevydržím a sednu si na své posteli. Sjedu ho pohledem a nemám daleko k smíchu. Vypadá jako skutečný zombie, který mi chce sníst mozek. No ale to je asi vedlejší, protože na jeho pravé noze se nachází sněhově bílá sádra. To jako ze včera? Zřejmě ano, i když si z večera nic takového nepamatuji.
„Co jsi dělal?" zeptám se ho.
   Deniell se zamyslí a po chvíli to z něj vypadne: „No, to ani já nevím."
   Hodím po něm neuvěřitelným výrazem. Jak si nemůžu vůbec nic pamatovat?
„Včera jsi byla víc výřečná," řekne a já se pomalu začínám bát, co se včera stalo. Naznačím mu, aby pokračoval, a on skutečně pokračuje: „Víš, podle toho, co si pamatuju, jsi se bavila se všemi a byla jsi ta, která tam všechny bavila a snažila se, aby tam nebylo ticho. Byla s tebou fakt hrozně velká zábava," začne se malinko uculovat.
„Ale né! Neprořekla jsem se o mně a bratrovi, že ne?" zděsím se a on zakroutí hlavou, že ne, za což jsem hrozně ráda, ale pak dodá: „Teda aspoň ne v tu dobu, když jsem byl ještě celkem při sobě. A i kdyby jsi to řekla pozdě, bylo by to asi jedno, protože všichni tam byli úplně na sračky."
Rukou si prohrábnu své vlasy a zhluboka vydechnu. Možná jsem tam neměla tolik pít, nebo možná nepít vůbec, a vše by teď bylo v pohodě. Ale teď není v pohodě vůbec nic! Proč jsem prostě neodešla? Proč jsem si neuvědomila, že toho budu dalšího dne ráno litovat?
Mé myšlenky zaženu pryč ode mne a vezmu si do ruky telefon. Zjistím, že se blíží čas oběda, ale já hlad nemám, takže asi ani jíst nebudu. Nebo možná později, ale teď určitě ne.
Zatímco jsem ve svých myšlenkách, Daniell zaleze do koupelny. Já si ze svého batohu, který jsem měla mimochodem s sebou v autobuse, vyndám laptop. Opřu se o čelo postele a laptop položím na svá stehna a zapnu ho. Až se načte, přihlásím se a zapojím do něj svá sluchátka. Chvilku vybírám správný film, ale nakonec se rozhodnu shlédnout druhý díl filmu Strážci Galaxie. První díl je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, a právě díl druhý jsem ještě neviděla.
Při jedné z prvních scén se zpátky do pokoje vrátí Daniell, který vypadá o poznání lépe.
„Marlene!" osloví mne celým mým jménem Daniell.
„Neříkej mi tak," sundám si sluchátka, abych ho slyšela. „Chceš něco?"
„Nemůžu se koukat s tebou?" zeptá se mne. Chvíli si to rozmýšlím, ale nakonec kývnu, vypojím sluchátka a posunu se trochu víc ke kraji postele, aby on měl také nějaké místo. On neváhá a sedne si vedle mne. Chvíli mu trvá, než si najde pohodlí, ale nakonec ho najde, a pak společně sledujeme film.

„Marlee." Slyším někoho, jak na mne mluví a lehce mne hladí po zádech. Už to chápu! Při filmu jsem usnula a teď se mne snaží Daniell vzbudit. Nechala bych se od něj hladit klidně déle, ale i tak otevřu své oči a narovnám se. Celou dobu jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno, a teď mne z toho bolí za krkem.
„To už to skončilo?" zeptám se sama sebe a zívnu.
„Už asi před půl hodinou, ale nechtěl jsem tě budit," odpoví mi, aniž bych chtěla.
„Dneska už jsi mě vzbudil jednou, tak podruhé už je to jedno," mávnu rukou a přitáhnu se.
„Jenže to nebylo úmyslně," ohradí se a protočí oči.
„Ať už to bylo úmyslně či nikoliv, stejně jsi mě vzbudil. Ale dobrý, jo?" Sundám ze svých stehen laptop a dám ho nabíjet, protože měl jen pár posledních procent.
„Promiň, můžu to něčím odčinit?" Maličko se na mou maličkost usměje, čímž jeho omluvě přidá na upřímnosti. Ani se nedivím, že má každou holku, jen když luskne prsty.
„Můžeš mě škrábat na zádech?" Sama sebe tou otázkou překvapím. To je asi poprvé, co jsem si o něco řekla - pokud nepočítám rodinu.
„To je to nejmenší," řekne a začne pomalu přejíždět jeho prsty po mých zádech. Jeho ruka je příjemně teplá, a sama se divím, jak je jeho dotyk jemný a opatrný. Jeho ruce nejsou vůbec hrubé, jak očekávám. Nevím, prostě mne tahle fakta překvapí.
„O můj bože," vydechnu a naskáče mi husí kůže z toho, jako moc je to příjemné.
„Je ti zima?" zeptá se až přehnaně starostlivě, a já jen odpovím, že mi zima není. Odhadnu, že zakroutí hlavou, ale díky zavřeným očím si to nemohu ověřit.
„Nechtěl by jsi se v budoucnu stát masérem? Byla bych tvou stálou zákaznicí," zašeptám a na chvíli otevřu oči, které si chvíli musí zvykat na tohle světlo.
„V budoucnu ne, ale teď se jím klidně stanu," řekne blízko mého ucha a já ho sjedu podezřívavým pohledem, kterým naznačuji, jestli to myslí vážně. „Tak si lehni, a můžeme to vyzkoušet."
„Tak to pak jo," řeknu a lehnu si čelem do polštáře. Neudusím se?
Přes hlavu si přetáhnu triko, pod kterým nemám ani podprsenku, což je teď možná trochu chyba, ale co je mi po tom.
„Nemáš někde nějaký krém, aby se mi to líp dělalo?" zeptá se a já v jeho větě najdu dvojsmysl, nad nímž se ušklíbnu.
„Pokud zvládneš dojít do koupelny, tak tam mám v mé taštičce. Je takový fialový." Cítím, jak se zvedne z postele a po jedné noze doskáče až do koupelny, kde se chvíli přehrabuje v mé taštičce, a pak se pod jeho váhou prohne postel.

Proč to nezarazím, dokud můžu?