No smile, please ✔

-30-

Po necelých patnácti minutách přijdeme před velký rodinný dům bílé barvy.
Nervózně pohlédnu na Daniella, který zmáčkne zvonek na dveřích. Myslela jsem, že má klíče.
Za pár vteřin nám otevře malá holčička, které může být maximálně pět let. Má stejně hnědé a kudrnaté vlasy jako Daniell, ale její oči jsou nádherně modré.
„Ahoj bráško," obejme Daniella kolem nohou, protože je malinká. „Kdo to je?" odtáhne se od něj a zaraženě na mne ukáže malým prstíkem.
„To je Marlee, moje holka, víš?" usměje se na ni a ona zase na mne.
„To je ta, o které furt mluvíš, že jo?" prohlíží si mne od hlavy k patě, jakoby se snažila mi vytknout nějakou chybu.
„Ehm, jo. Přesně ta. Sundej si tu boty," řekne a sám si je sundá. Neváhám a zuji si je a dám je na prázdné místo v botníku.
„Mami, mami! Je tu Daniell!" řve jeho sestřička a utíká někam od nás.
„Kdy jsi mi jako chtěl říct, že máš ségru?" zeptám se ho.
„Nevím. Jinak, to je Emily, ale říkej jí Em. Moje máma je Beth a můj táta Luis," zahltí mne informacemi.
„Jasně," řeknu stále zaraženě a následuji ho, když jde do kuchyně, protože sama bych tam určitě netrefila.
Před námi se nachází kuchyň a v ní celá jeho rodina.
„Ahoj," pozdraví všechny a oni jeho.
„Dobrý den," pozdravím já a začnu si tu připadat blbě.
„Tykej mi, jsem Beth," podá mi ruku Daniellova máma. Vysoká zrzka, ale její věk si vůbec nedokážu představit. Ale asi to bude nějak podobně jako věk mé mámy.
„Marlee," představím se.
„My víme," usměje se na mne jeho táta. „Jsem Luis." Také mi podá ruku. V jeho obličeji poznám, že je Daniell hlavně po něm, ale oči má po mámě.
   Nakonec to asi nebude tak hrozné, jak jsem si myslela.
„Danielli," osloví ho Luis a on na něj upře svůj pohled, „co je tohle?" ukáže opovrhlivě na jeho krk, kde se nachází malá modřinka ode mě. A to, že má modřinu na pravé líci a čerstvý strup u obočí přehlíží.
„Ehm, to je moje vina," ozvu se a všechny pohledy v místnosti se upřou na mne. Cítím se hrozně nervózně.
„Oběd bude za chvíli. Danielli, mohl bys jít prostřít?" Beth asi vidí, že mi tenhle rozhovor není úplně příjemný. „Ale ty zůstaň tady," ukáže na mne a já se vyděšeně podívám na Daniella. Ten odejde do vedlejší místnosti a já tu zůstanu sama s nimi.
„Ty jsi taky další z těch, která ho jen využívá, co?" vyjede po mně Luis.
„Co? Co jste to právě řekl?" ujistím se, zda jsem správně slyšela.
   „Jestli ho taky jen využíváš, jsi snad hluchá?" řekne velmi nepříjemně. Teď bych se asi měla urazit. No a taky, že se tak stane. Proč bych sakra měla Daniella využívat?
   „K čemu bych ho asi tak měla využívat?" zvednu obočí a čekám na jejich odpověď.
   „To je ten váš žebříček. Žádná jiná holka by s Daniellem nebyla, pokud by nebyl oblíbený. Takže ty jsi asi další, co? A on se do tebe zamiloval, ale ty mu teď zlomíš srdíčko, že?" vypálí na mě Beth. Od ní jsem tohle opravdu nečekala.
    „Jo, přesně tohle se tady totiž děje," odvětím ironicky a odcházím z kuchyně.
   „Kam si myslíš, že jako jdeš?" zahuláká na mě Luis moment před tím, než si nazuji boty a naštvaně odejdu. Ne, že bych byla jen naštvaná, mrzí mě to, jsem smutná z toho, že si o mně někdo dokáže myslet, že bych s někým chodila jen kvůli tomu, že chci být populární. Vlastně je to i docela směšné.
   Dělám, co je v mých silách, abych se teď před jejich domem nerozbrečela, a tak rychlou chůzí vyrazím domů. Je mi to jedno, že jsem se ani s Daniellem nerozloučila. První slza mi vyklouzne z oka a následují ji další. Po tvářích mám již mokré cestičky a sotva vidím před sebe, tak jsem strachem bez sebe, když se někdo dotkne mé ruky. Ustanu v pohybu a rychle se otočím. Chvíli mi trvá, než Daniella zvládnu rozpoznat přes to množství slz. Když ho uvidím objemu ho a začnu mu vzlykat do hrudi. Celá tahle situace mě neskutečně mrzí.
   „Ššš, co ti řekli, Marlee?" zeptá se potichu, když mi jeho ruce přejíždí různými směry po zádech.
    Chvíli mlčím, ale pak ze sebe vše nějak vykoktám. Nemám nejmenší tušení, jestli mi vůbec rozuměl, ale dle jeho reakce v to předpokládám.
   „Tohle si oni myslí vždycky, je to v pořádku, já jim to vysvětlím."
   „Děkuji," zašeptám a ještě více se k němu přitulím.

Ještě téhož odpoledne se mi jeho rodiče omluví a já dojdu domů, kde jsou již naši, popřejí nám k narozeninám a Tyler se jim vyoutuje.
Hledí na něj s otevřenou pusou a lapají po dechu. Ti to nečekali ani za nic.
Nakonec to mamka vezme dobře, to táta je z toho docela vykolejený. Já tam sedím a nevím, jak bych to mohla napravit, a tak odejdu k sobě do pokoje, kde se rozplácnu na postel. Během dvou vteřin mi náhodou volá Daniell, že je za pět minut u mě. Nevím, co se děje, řekl mi jen tohle, a když zazvoní, tak běžím ze schodů, abych to vše zjistila.
„To jen rodiče," řekne mi jednoduše a já se na něj zahledím.
„Co je s nimi?" podivím se, protože jsem myslela, že už pochopili, že nejsem s Daniellem kvůli jeho popularitě, a navíc mezi těmi třemi nikdy žádné spory nebyly, nebo o tom jen nevím.
„Furt mě přemlouvají, abych tě nechal plavat, že mi za to všechno nestojíš, jenže ty mi za to všechno stojíš," opře se mi o rameno.
   „Vždyť.. vždyť už se mi za tu scénu omluvili a pochopili to, ne snad?"
   „Nejspíše ne, vypadá to jako dokonalá hra. Oni se ti omluvili, tvářili se, že je to fajn, jenže není a asi jsou proti tobě. Mrzí mě to," zamumlá a pootočí hlavou, že mě na krku lechtá jeho teplý dech.
   „Tak co s tím tedy můžeme udělat?"
   „Musí tě lépe poznat, na tom bude záležet teď nejvíce."

Po necelém měsíci mě Daniellovi rodiče dostatečně poznají, aby si konečně uvědomili, že ho nevyužívám a mám ho opravdu ráda. U nás doma se celá ta situace o mém bratrovi a jeho jiné orientaci uklidní, máma s tátou jsou už s tím v pořádku a Tyler jim už dokonce i představil Jakea.
   Teď jsem ovšem doma jen já s Daniellem a snažíme se si něco udělat k obědu. Naši jsou v práci a Tyler je někde s někým venku, více mi neřekl, ale předpokládám, že je někde s Jakem.
   „Co mám udělat teď?" zeptá se mě Daniell a sleduje, jak připravuji omáčku na těstoviny.
   „Dej vařit těstoviny," řeknu mu, protože je na to již nejvyšší čas. A on tak učiní.
Sleduji ho, sleduji každý kousíček jeho obličeje a jeho nejisté pohyby, jde vidět, že moc často nevaří. Užívám si pohled na ty jeho dlouhé prsty, které dokáží tak jemné pohyby, z nichž se většinou ocitám v jiném světě.
Celého si ho takto zapamatuji a nikdy nezapomenu.

konec