No smile, please ✔

-14-

Víkend uběhne rychleji, než chci a teď je tu pondělí. I přes to, že bych dle slov mé matky měla zůstat doma, se teď chystám odejít do školy. Není mi sice dvakrát nejlépe, ale shánět si od někoho zápisky? To si to tam raději vytrpím.
   Právě teď si beru klíče a odcházím z domu. Můj bratr se jistojistě ještě válí v posteli, ale to je jeho boj, ne můj. Dveře zavřu s co největší ránou, aby ho to probudilo a vydávám se na několika minutovou cestu do té velké a nehezké budovy plné děsu a lidí.
   Vůbec si nedokáži představit, jak to tam teď bude po tom lyžáku. Přeci jen pár věcí se na lyžařském výcviku stalo a je možné, že budou mít dopad na mou budoucnost. A nebo na to všichni zapomněli, což je, dle mého souzení, pravděpodobnější. Ale nespoléhám na to.
   Ocitnu se před školou, která je již otevřená a já do ní vstoupím. Když však tak udělám, někdo, kdo utíká ze školy ven - asi si dotyčný uvědomil, že škola je zlo - tak mne sejme a teď se společně válíme na zemi. No vlastně ne tak úplně, protože on se válí na mé maličkosti, a tudíž se valím na zemi jen já.
   Podle světle blonďatých a krátkých vlasů v osobě poznám Tatea. Přesně toho, který mi ve čtvrtek, dá se říct, pochválil zadek.
   „Můžeš ze mě slézt?" zavrčím na něj svým poněkud lépe znějícím hlasem. On se mi konečně podívá do obličeje a začne se zvedat.
   „Promiň mi to." Slova, která právě vyšla z jeho úst mne neskutečně překvapí, protože jsem je od něj slyšela poprvé. Poprvé za celé tři roky, co spolu chodíme do stejné třídy. On se pomalu zvedne, a pak mi, k mému překvapení, nabídne pomocnou ruku. Přijmu ji a poděkuji mu.
   „Děkuješ za to, že jsem tě srazil? Nemáš za co děkovat, já se mám spíš za co omlouvat," usměje se na mne a já mu maličkato úsměv oplatím, ale je tak malý, že si ho možná ani nevšimne.
   Vydám se ke své skříňce, ve které si vezmu učení a jdu do třídy, která je zatím jen z hodně malé části zaplněna.
   Sednu si na své místo v jedné ze zadních lavic. Nechce se mi tu celých dvacet minut koukat na bílou zeď, tak si do ruky vezmu telefon a začnu si prohlížet hlavní stránku na tumblru.
   Zvonek naznačí začátek hodiny, a tak strčím telefon do zadní kapsy mých džínů a prohlédnu si třídu, která se značně zaplnila. Avšak tu není moc lidí, jak jsem tušila, ale minimálně deset nás tu je. A mezi těmi deseti lidmi je i Daniell, který mi věnuje jeden jediný a taky velmi krátký pohled, protože pak přijde učitel na biologii a i on musí dávat pozor.

***

Blíží se poslední zvonění dnešního dne. Za celý tenhle pitomý den mi Daniell věnoval jen ten jediný pohled při začátku biologie. A teď, jako bych tu ani nebyla. Nevím, co si o tom myslet. Třeba vše byl jen úlet a on už na to vše, co se stalo, zapomněl.
   V zadní kapse mých džínů mi zavibruje telefon a na obrazovce mého laptopu se mi ukáže jedno upozornění, které mi zaslal facebook. Zavřu své poznámky, které jsem si doteď psala a otevřu si na prohlížeči tuto sociální síť. Rovnou se mi otevře okénko s konverzací, ve které se nachází jedna jediná zpráva.
Daniell Parker: Asi není tohle není úplně nejideálnější způsob, jak se tě zeptat, jestli by jsi se mnou po škole nezašla do kavárny, ale je to asi nejlepší volba. Každopádně, šla by jsi?💓
   Chvíli mi trvá, než si rozmyslím, co mu odpovím, ale nakonec je má odpověď kladná. On se na mne otočí a usměje se. Rty naznačí děkuji a dále se věnuje výkladu učitelé. Ale já učiteli nevěnuji pozornost. Já stále přemýšlím o Daniellovi. Celý den se na mne podívá jednou a teď mne někam zve? Já nevím, přijde mi to takové zvláštní.
   V mých myšlenkách se déle nezdržím, protože zazvoní. Dám si věci do batohu a ze třídy si to zamířím rovnou ke své skříňce, kam vrátím učení a jdu k hlavním dveřím, kde počkám na Daniella, který se dobelhá asi pět minut po mně. K mému překvapení přijde sám, bez těch svých kamarádů.
   „Ahoj," řeknu trochu ostýchavě.
   „Ahoj, promiň, že jsem se s tebou ani nepozdravil, akorát u mě byli furt ti kreténi, takže jsem nemohl," vysvětlí a já nad tím jen mávnu rukou.
   „V pohodě." Pomalu se vydáme ze školy a mně to nedá a zeptám se: „Kam vlastně jdeme?"
   „Myslel jsem, že bysme mohli do té kavárny u parku. Víš, kde je, ne?" Kývnu hlavou. Je to takový malý podnik, ale je to tam neuvěřitelně útulné a chodí tam hrozně lidí od nás ze školy. Nechodí tam jen kvůli tomu, že je to nejblíže, ale i také kvůli tomu, že tam mají opravdu dobrou kávu a i čaje.
   Trvá jen pár minut, než tam dojdeme. Celou cestu jsme oba potichu. Asi ani jeden z nás neví, jak začít konverzaci a to ticho je takové hezké. Možná, že mi stačí jeho přítomnost. Možná, že on mne těch několik posledních dní činí tolik šťastnou. Možná, že k němu začínám cítit něco, jak bych ho měla ráda. Možná, že se se mnou teď děje něco, co neznám. Možná, že on mi změnil život. Možná, že on mi ukázal jiný pohled, kterým se můžu dívat na svět. Možná, že s ním zažíváme nejlepší chvíle svého dosavadního života. Možná, že se ve mne něco přeplo, nějaké tlačítko, které mne změnilo, ale ta hlavní změna přichází pomalu. Možná, že mne už přestává bavit být tichou, nemluvící dívkou, jejíž jméno neznají pomalu ani učitelé. Možná mne tohle všechno už omrzelo. Možná, že je něco už delší dobu jinak. Možná, že si to uvědomuji pozdě, ale hlavní je, že si to uvědomuji.
   Možná se tu děje něco, co by se dít nemělo. Ale k čemu by byl život, který by byl složen pouze z věcí, které se smějí? Každé ne má svůj význam. Každý by měl alespoň jednou porušit stereotyp a zkusit něco nového, a já se pro to rozhodla teď. Má změna bude trvat déle, ale výsledek bude stát za to.
   Prosím, přivítejte mé nové já.

Tak jo, je tu něco, co plánuji už od začátku. Co na to říkáte?
-Lemi