No smile, please ✔

-3-

„Promiň, fakt jsem to neměl říkat," řekne vcelku lítostným tónem, ale pochybuji, že to myslí vážně. Jen něco neurčitého zamručím, ale pak se ozve můj bratr, který asi teď někdy přišel domů.
„Ségra!" zařve a přitom mi vtrhne do pokoje. „Dala by jsi mi - co ten tu kurva dělá?"
„To je jedno. Co, že jsi to chtěl?" Naschvál odbočím od tématu a modlím se, aby mu došlo, že se o tom teď bavit nechci.
„Jasně, vysvětlíš mi to pak. Chtěl bych čtenářskej deník," řekne a já ukážu na stůl, kde určitý deník leží. Bratr si ho vezme, poděkuje a zase odejde. On to ještě zhoršil, pane bože!
„Ehm, mohl bych požádat o vysvětlení?" zeptá se dost zaražený Daniell a já na něj zaměřím svůj pohled.
„Pokud jsi to nepochopil, Tyler je můj brácha, respektive dvojče, stačí?" zamumlám, ale on mě i tak rozumí. Chvíli mlčí, aby to mohl zpracovat, ale pak prohlásí: „Děláš si srandu? Jak to, že o tom nikdo nemá ani páru?"
„V tom je to kouzlo, nikdo nic nevěděl, a ani vědět nebude. Protože ty o tom nikomu neřekneš, to je ti doufám více než jasné." Celou dobu se dívám do jeho karamelových očí, do kterých bych se mohla dívat snad neustále a nikdy by mne to neomrzelo. Počkat, co? Ježiš, na co zase myslím.
„No jasně, že to nikomu neřeknu." Nevím, jestli mu věřit nebo ne. Bože, proč já ho nechala tady a neposlala ho pryč?
Zvonek se rozezní celým domem a já běžím dolů otevřít. Přede dveřmi stojí roznašeč pizzy s dvěmi krabicemi pokrytými lehkou vrstvou sněhu. A on má v této zimě na hlavě kšiltovku, takovou tu červenou, jako je v amerických filmech. Zaplatím mu, převezmu své dvě nové kamarádky a jdu zpátky nahoru do pokoje. Daniell se opět válí na mé posteli a zabírá většinu mého miláška.
„Tady máš," podám mu krabici s pizzou, ve které je sýrová a já si sama pro sebe nechám hawaii. Sednu si na postel, kde se uvolnilo místo, protože si Daniell sedl.
Dojíme pizzu a já si po dlouhém dni vezmu do ruky telefon. Podívám se na nějaké sociální sítě, na kterých toho moc nemám.
Už nesedíme, nýbrž ležíme a já se přemlouvám k tomu, abych šla zhasnout světlo. Vůbec se mi nechce chodit takovou dálku, ale opravdu vstanu a zhasnu. Pokoj pohltí tma a jediné světlo vydávají jen naše dva telefony.
Zapnu si na telefonu budík, zapojím ho do nabíječky a zachumlám se do své peřiny. Netrvá moc dlouho a druhý displej také zhasne, ale to už moc nevnímám. Pár chvil na to usnu.

***

Ráno mne probudí zvuk, který oznamuje, že musím vstávat; jednoduše řečeno budík. Chci se natáhnout po svém telefonu, abych tu hrající hudbu mohla vypnout, ale něčí ruce omotané okolo mého pasu to nedovolí. Počkat, co? Kolem mého pasu?
Prudce se otočím na Daniella, který se maličko usmívá. Nevím, zda-li spí či nikoliv.
Sundám jeho ruce ze svého pasu a vypnu ten budík.
„Vstávej," drknu do něj, ale on se stále víc a víc začíná usmívat - je vzhůru.
Vstanu z postele, vezmu si černé úplé džíny a černé triko s logem Adidas a zalezu si do koupelny, kde se převléknu a namaluji.
Když znovu přijdu do pokoje, Daniell už sedí na mé posteli a zívá.
Chvíli mu trvá, než se oblékne, ale když tak učiní, sejdeme dolů do kuchyně, kde sedí jak mí rodiče, tak můj bratr. Se všemi se pozdravíme, a pak si sedneme ke stolu, kde na nás čekají palačinky s nuttelou.

***

Je poslední hodina a my bysme měli mít chemii, ale nepřijde učitelka na chemii, přijde naše třídní. I když ona nepřijde, spíše se dokutálí, z čehož vyplývá, že je při těle. Ani bych neřekla, že má na hlavě vlasy, přirovnala bych to k nějakému chmýří. Ne, není hezká.
„Dobré odpoledne, jen bych s vámi ráda probrala věci kolem lyžařského výcviku, na který odjíždíme již tohle pondělí, nezapomněli jste doufám," pozdraví nás a postaví se za katedru. Sakra, úplně jsem na to zapomněla! Kdyby bylo rozhodnutí na mne, nikdy bych tam nejela, ale jelikož bylo na rodičích, tak tam jet musím. A to jsem je přemlouvala.
Většina mých spolužáků nadšeně vyjekne a učitelka pokračuje: „Takže, sraz je zde u školy v sedm hodin ráno. Mějte s sebou všechny věci, které máte napsané na tom papíru, jež vám za chvíli rozdám. Máte někdo nějaké dotazy?"
Nikdo se na nic nezeptá a učitelka začne rozdávat papíry. Když dostanu svůj, zděsím se kolik věcí tam je napsaných.
„To si dělá srandu? Vážně sem píše, abych si nezapomněla dívčí potřeby? Tak asi vím, kdy to dostanu, ne?" vyjekne Lare. Většina třídy se zasměje, a já tam jen sedím.
Učitelka nám pak ještě řekne nějaká pravidla, která stejně nikdo dodržovat nebude. Možná by se dalo říct, že mluvila k sobě a ne k nám. Ale tak ona trpí samomluvou, ne já.
Zazvoní, posbírám si své věci a vypadnu že školy.

***

„Dobrá, řekni mi teda, co se mezi vámi dvěma stalo," pobídne mne má máma. Už je večer a my spolu sedíme na gauči a já usrkávám své horké kakao s marshmallows. Nikdy bych neřekla, že s mámou nechci mluvit, ale teď to jinak nejde.
„No, nějakou dobu jsme po sobě pokukovali, pak jsme mezi sebou prohodili pár slov a on mne pozval do kavárny. A když byl včera u nás, tak mne požádal, abych byla jeho přítelkyní," zalžu o mně a o Daniellovi. Lhala jsem někdy dříve své mámě? Ano, když se ptala na kamarádky.
„To je tak hezké. Hrozně mi to připomíná mě a tátu. To byly hezké časy," zasní se a já vím, že si představuje minulost.