No smile, please ✔

-26-

„Jsem doma," zařve můj bratr ze zdola ode dveří.
   Podíváme se na sebe s Daniellem, a já se ještě podívám na čas. Vždyť je teprve dvanáct, tak co tu dělá?
   Vstanu, hodím na sebe jen triko a kraťasy a jdu za Tylerem dolů do kuchyně, kam slyším podle kroků, že jde.
   „Co tu děláš tak brzo?" zeptám se ho, když si zrovna v lednici vybírá nějaké jídlo.
   Otočí se na mne. „No, skončili jsme trochu dřív," pokrčí rameny a věnuje se opět obsahu lednice.
   „O tři hodiny?" pozvednu tázavě obočí a propaluji ho zezadu pohledem.
   „Jo, o tři hodiny," zavře lednici, ale stejně si z ní nic nevyndá.
   „Budu si objednávat čínu, chceš taky?" zeptám se ho, když prochází kolem mne.
   „Jo, to co vždy. Díky," usměje se na mne, ale pak se kousek ode mne zastaví. Odhrne mi vlasy, které mi zakrývají krk a mě dojde, že tam jsou ty modřinky od Daniella. „Koukám, že tu nejsi sama."
   „Nejsem no... Já to jdu objednat," řeknu a vrátím se zpátky do pokoje, kde se na mé posteli válí Daniell.
   „Jo, všechno jsem slyšel," zastaví mne ještě před tím, než něco řeknu.
   Nic neříkám a jdu objednat jídlo. Měli by tu být do třičtvrtě hodiny.
   „Pojď sem," poklepe na místo v posteli vedle sebe Daniell. Neváhám a rozplácnu se do ní.
   V tom mi ale začne brnět telefon. Zjistím, že mi volá máma, tak to zvednu.
   „Ahoj, zlatíčko, moc mě to mrzí, ale s tátou se vrátíme až v neděli. Trochu se nám to tady protáhlo." Uslyším její hlas v telefonu.
   „To je v pohodě, my to tady zvládneme," odpovím jí a sama pro sebe se zaraduji, protože dnes je teprve pátek.
   „Už zase musím jít, tak ahoj," rozloučí se se mnou a já s ní. Ona to típne a já telefon odložím stranou.
   „Rodiče přijedou až v neděli," usměju se na Daniella.
   On nestihne říct na to nic, protože můj bratr klepe na mé dveře. Daniell si jen rychle oblékne triko a já Tylera vyzvu ke vstupu.
   „Ségra," osloví mne a já z jeho tónu poznám, že něco potřebuje, nebo mne jde o něco poprosit. „Rodiče se vrátí až v neděli, tak mě napadlo, že by jsme mohli s pár lidmi oslavit naše narozeniny," udělá psí oči. Hned vím, že pár lidmi myslí polovinu školy, ale mně to nevadí. Tedy ne tolik, jako by mi to vadilo třeba rok zpátky.
   „Jo, proč ne. Budeš chtít s něčím pomoct?" nabídnu se a on na mne překvapeně hledí.
   „Možná, jen kdyby jsi se mnou šla koupit nějaký alk-"
   „Nám ho neprodají, není nám jednadvacet," namítnu ihned.
   „Ale prodají, pokud víš, kde kupovat," zákeřně se ušklíbne.
   „No tak fajn," protočím oči. „Kdy?"
   „Po jídle," oznámí a odejde z mého pokoje.
   „Ty jsi fakt souhlasila?" diví se Daniell, který doteď ani nepromluvil.
   „Asi jo," uvědomím si, ale nijak toho nelituji. Spíše naopak jsem ráda, že to tu nebude zít prázdnotou.
   Nic neřekne a přilepí se mi na rty, které mám už trochu opuchlé z dnešního dopoledne. Opět se nachází jeho ruka na mém zadku a občas ho zmáčkne.
   Nevím, jak dlouho tohle trvá, ale asi dost dlouho, protože se domem rozezní zvonek.
   Odtáhnu se, zamumlám sakra a seběhnu schody dolů.
   Otevřu dveře, za nimiž stojí mladý a očividně znuděný poslíček.
   Zaplatím mu, kolik chce a převezmu si od něj tři krabičky. V kuchyni ještě vezmu tři vidličky a jdu zpět do druhého patra.
   Nejdříve dám jídlo Tylerovi, a pak se se zbytkem vrátím do svého pokoje.
   Jednu krabičku podám Daniellovi a jednu si nechám, pak mu ješte dám vidličku a konečně se najíme.

Hodím do koše prázdné krabičky a hned na to otevřu skříň, abych si vybrala lepší oblečení než to, které mám na sobě.
   Nakonec si vyberu světlé džíny a světle růžové krátké tílko nad pupík. Ještě se v koupelně navoním svou nejoblíbenější voňavkou.
   „Chceš jít s námi?" zeptám se hnědovlasého kluka a předpokládám, že se mu chtít nebude.
   „Asi půjdu, pokud vám nebudu překážet," usměje se a já jsem trochu překvapena, ale jako milým způsobem.
   „Jak by jsi ty mohl překážet?" zasměju se a v ten moment zaklepe Tyler na mé dveře.
   Daniell na sebe natáhne zbytek oblečení a oba pak vyjdeme z pokoje, před nímž na nás čeká blonďák s modrýma očima.
   V zadní kapse mých džínů se nachází můj telefon a nějaké peníze, které budeme určitě potřebovat.
   „On jde s námi?" ukáže Tyler opovržlivě na Daniella a já ho asi zabiju pohledem. Jak se na něj mohl přede mnou opovržlivě podívat?
   „Ano, jde s námi a nech si ty tvoje pohledy," protočím oči a všichni tři sejdeme schody dolů. V botníku si vezmu jen své bačkory, ale kluci si berou normální botasky.
   Čekám na ně, až si je zavážou, a pak je následuji do nějakého zapadlého obchodu.
   Pozdravíme se s postarším prodavačem a kluci ihned jdou k regálům s alkoholem, jako by to tady byl jejich druhý domov.
   Musím jim pomoct, abysme vůbec domů donesly všechny flašky vcelku, takže si asi dokážete představit, že je toho opravdu hodně.
   Vše pak vyskládáme na pult a čekáme, až to prodavač vše namarkuje. Chvíli to trvá, ale pak zaplatíme velkou sumu, vše posbíráme a vrátíme se s tím zpátky domů.
   Doma vše začneme připravovat, ale bez Daniella, který odejde domů se přichystat, či jak to nazval.
   Tyler napsal ještě na facebookové stránce, že se něco u nás doma koná a spousta lidí mu naopak odepsala, že přijdou.
Kdybych věděla, co se stane, tak to teď zastavím...

Dneska to vyšlo nějak brzo, ne?
Líbí?
-Lemi