No smile, please ✔

-19-

Jsem stále zahleděná do jeho očí, které mne každým momentem více a více fascinují. Ani bych neřekla, že by mne to sledování mohlo někdy omrzet.
   „Promiň, tohle bylo fakt moc," zvednu se a chci si sednout zpátky na své místo, ale jeho prsty se omotají, kolem mého zápěstí a stáhnou mne zpátky do klína.
   „Možná jsme to fakt přepískli, ale nemůžeš zapřít, že to bylo úžasné," mrkne na mne, což vyvolá opět vlnu toho zvláštního pocitu, který zažívám pouze s ním. Ale fakt, už potřebuji zjistit, co to znamená.
   „To fakt zapřít nemůžu, ale bylo to takové divné. Přeci jen jsme kamarádi a nic víc." V jeho obličeji dokážu rozpoznat jeden dominantní pocit - zklamání. Nechápu, co tam dělá, ale je ho tam na jednu osobu příliš. „Děje se něco? Řekla jsem něco špatně?"
   Jako by se najednou vrátil zpět do reality a zakroutí hlavou: „Ne, všechno v pořádku." Poznám, že lže a mne přepadne smutek. Netušila jsem, že mi bude lhát i on.
   „Nelži mi," zamumlám a sklopím pohled k podlaze.
   Daniell uchopí mou bradu mezi jeho prsty a donutí mne, aby jsem se mu podívala do očí. „Dobře, něco se stalo, ale nejsem připravený o tom s tebou mluvit, ani s nikým jiným," povzdechne si.
   „Prosím, můžeš mi důvěřovat," zakňučím a on se na mne usměje tím jeho úžasným úsměvem. A sakra, jak mi to zvedlo náladu.
   „Jen... Bylo to jen pár blbých slov. O nic nejde," mávne nad tím rukou, jako by se nic nedělo, ale já vím, že se něco děje. Děje se něco, co ho nutí lhát. Ale co donutí člověka lhát?
   „Vím, že o něco jde. Mě nepřesvědčíš o opaku. Dělej, řekni mi to, prosím." Hraju si svými prsty s těmi jeho, jako by byly nějaká hračka. Je to zvláštní.
   „Jen kamarádi," zašeptá skoro neslyšitelně, ale i přes to to slyším, a fakt jako netuším, co si o tom myslet. Vadí mu, že jsem kamarádi? Respektive jen kamarádi?
   „Aha. Ty-"
   „Jo, jasně, že chci být víc než jen zasranej kamarád," přeruší mne a já na něj vykulím své oči.
   „P-pr-prosím?" vykoktám neskutečně nervózně a raději sklopím pohled k našim propleteným rukám.
   „Jo, slyšela jsi dobře. Chtěl bych být něco víc, ale nejsem se si jistej, jestli to chceš i ty."
   „Já nevím. Je to hrozně na rychlo. Vůbec jsem to nečekala," zamumlám stále překvapena jeho předchozími slovy. Víte, špatně se to říká, ale já nikdy nic podobného nezažila a netuším, jak se v této situaci zachovat.
   „Jen mi řekni, jak to cítíš ty. To je celé." Povzbudivě se na mne usměje.
   Zcela s vážným obličejem mu odpovím: „Já bych také ráda věděla, co cítím. Já se v sobě teď nevyznám. S tebou jsem objevila nespočet nových pocitů a všeho. Nevím, co se tu děje." Málem mi z oka vyklouzne jedna nezbedná slza, ale já ji zadržím.
   „Najednou jsi tak otevřená," zašeptá si sám pro sebe. Musím s ním souhlasit. Nikdy jsem nic podobného nikomu neřekla, natož abych to říkala člověku, se kterým se bavím jen pár týdnů. „Tak mi řekni, myslíš, že by z toho mohlo být něco většího?" Přikývnu. „I teď? A nebo až později?"
   „Myslím, že i teď," usměju se na něj a konečně zvednu svůj zrak. Spatřím jeho rozzářený obličej, který se na mne krásně usmívá.
   „A šla by jsi do toho?" Opět přikývnu. „Tak se tě tedy ptám, Marlee Clarková, stala by jsi se mou přítelkyní?" Oba se trochu zasmějeme.
   „Moc ráda, Danielle Parkere," usměju se na něj, ale on hned přisaje jeho rty na ty mé.
Proč to zašlo tak daleko?

Co si o tom myslíte?♥
-Lemi