No smile, please ✔

-16-

„Jsem doma," zařvu, aby mne slyšela i máma, která je dnes z nějakých důvodů dříve doma než obvykle. Pověsím si bundu na věšák a zuji si boty.
   „Konečně! Pojď do obýváku," zařve nazpět máma, která se nachází v obýváku. A tak tam jdu. Na sedačce sedí nejen ona, ale i Tyler. Pohledem se ho zeptám, co se děje, ale on jen pokrčí rameny. Přisednu si a čekám, co se bude dít dál.
   „Můžete mi jako vysvětlit, proč vaše oblečení z lyžáku smrdí alkoholem?" řekne a snaží se samu sebe uklidnit. Její pohled tiká mezi mnou a bratrem.
   „No... Oni tam ostatní pili a my jsme se s Marlee nabídli, že je ohlídáme, aby se něco nestalo. Protože jsme byli jediní, kteří se toho alkoholu vzdali. Takže proto to tak smrdí. My bysme je dobrovolně nehlídali, ale věděli jsme, že se můžou stát hodně špatný věci a tak," zalže bratr. Dokonce to dává i smysl.
   „Takže vy jste věděli, že tam mají alkohol a nikomu jste to neřekli?" vyšťekne máma a já se jí začínám trochu bát.
   „To kamarádi nedělají," skřížím si ruce na prsou a provokativně se na ni ušklíbnu.
   „Byl to alkohol! Měli jste to někomu říct a je jedno, že to byli vaši kamarádi, na tom prostě nesejde!" pokračuje ve svém vřískání.
   „No to teda sejde! Nejsem takovej debil, abych napráskal svoje kamarády!" zvýší na ni hlas bratr a ona, jako by najednou strnula a uvědomila si to.
   „Máte jediný štěstí, že na to nepřišly ty vaše učitelky, jinak byste už byli oba mrtví," vydechne přebytečný vzduch ze svých plic.
   „To je vše?" zeptám se opatrně.
   „Pro tebe ne, Tylere už můžeš jít." Počkáme, až odejde a já čekám, co z mé matky vypadne. „Ráda bych věděla, co dělá u tebe v pokoji ta krabička cigaret."
   Vykulím na ni oči, ale nakonec ji zalžu: „To je Daniellova, asi si ji tady zapomněl."
   „Dobře, já už se lekla, že je tvoje," značně se jí uleví a obejme mne. „Promiň, že jsem tak řvala, ale bála jsem se, abyste s Tylerem nepili. A taky jsem se lekla, že kouříš."
   „Ne, to bych neudělala," řeknu co nejpřesvědčivěji, jak to umím a pustím ji z objetí.
   „Tak jo, můžeš jít." Zvednu se a rychle odejdu do svého pokoje. Zadívám se na svůj stůl, kde se nachází má krabička cigaret, kterou jsem si zapomněla dát ráno do batohu. Bože, já jsem kráva.
   Schovám ji do batohu a batoh hodím ke stolu.
   Lehnu si do postele a začnu si číst jednu z knížek, které se nachází na nočním stolku.

***

Naposledy na sebe pohlédnu do zrcadla, jako bych se chtěla ujistit, zda-li je to dobrý nápad. Protože s dneškem začíná má změna, a proto na sobě mám nyní světle modré džíny a bílý pletený svetr. I pro mne samotnou je sakra divné se vidět v něčem jiném než v černé, ale zmiňovala jsem, že ta změna bude veliká.
   S všemi potřebnými věcmi sejdu dolů ze schodů, kde si obléknu bundu a nasadím boty.
   Svou obvyklou cestou dojdu do školy, kde se zase zastavím u své skříňky a následně pokračuji do třídy. Tam si sednu na své obvyklé místo a vytáhnu si z kapsy svůj telefon. Zjišťuji, že mám ještě dvacet minut, dokud nezačne výuka.
   Připojím si svá sluchátka a pustím si do nich hudbu. Projíždím své sociální sítě, a když mi zbývá posledních pět minut, vypnu hudbu a sundám si sluchátka, která uklidím do batohu. V ten moment do třídy přijde Daniell a dívá se na mne jako na přízrak.
   K mému překvapení si to míří přímo k mé maličkosti. Aspoň to nebude jako včera.
   Sedne si do lavice vedle mne, která je jako vždy prázdná.
   „Co se včera stalo?" zeptá se a já zamknu svůj telefon.
   „Nic, jen máma vyšilovala, když z našeho oblečení byl cejtit alkohol a když viděla krabičku cigaret u mě na stole," pokrčím rameny a vzpomenu si, jak hrozně nahlas křičela.
   „Takže v pohodě?" nadzvedne jedno obočí. Vždy mi zvedání obočí přišlo jakýmsi způsobem husté.
   „Naštěstí jo," usměju se na něj. Ano, další změna. Byť menší, ale každý malý krůček vede k něčemu většímu. A nyní se jedná o změnu celé osoby. Takhle to zní vcelku šíleně.
   Dále náš rozhovor bohužel nepokračuje, protože zazvoní a přijde učitelka. Co je horší než chemie první hodinu?

***

„No nekecej! Ty máš ve skříni i něco jiného než černou?" rýpne si do mne Ayla, brunetka malého vzrůstu a dost provokativní povahou.
   „Všimla sis?" ušklíbnu se a ona otevře pusu v němém úžasu.
   „Lidi! Do prdele! Ona umí mluvit!" zařve tak nahlas, že to muselo být slyšet snad po polovině této školy.
   „Nepovídej," řeknu ironicky. Přeci jen i před týdnem jsem před většinou těchto lidí mluvila, jenže oni byli asi tak opilí, že si to ani nepamatují. Ale to už je u mé lavice více a více lidí.
   „Nečumte na mě jak na zvíře v zoo," protočím oči a sama se divím, kde se tohle bere. Někteří zalapají po dechu, protože poprvé za těch několik let slyšeli můj hlas, ačkoliv stále to není můj pravý hlas, protože ještě nejsem úplně zdravá, ale den ode dne zní lépe, za což jsem ráda.
   „Ona to fakt umí, ty vole." Uslyším někde z davu a někteří se začnou smát. Nejsem si úplně jistá, kdo to řekl, ale myslím, že to byl Nathan. V další chvíli už ale zvoní a dav u mé lavice zmizí.
   Do třídy vejde učitelka na španělštinu a já se modlím, aby nezkoušela. Bohužel mé modlitby nejsou vyslyšeny a ona podle seznamu vybírá, koho bude týrat.
   „Clarková!" zvolá a já jí proklínám. Dojdu před tabuli a ona mi začne pokládat různé otázky. Ale pak se zeptá na jednu opravdu mnou nechtěnou otázku.
   „Tienes hermanos?" zeptá se a mnou projede ledová vlna.
   „Sí, yo tengo un hermano," odpovím jí, a ona konečně ukončí mé trápení. Sednu si zpátky do své lavice a začnu nervózně klepat s propiskou.

Názor?
-Lemi