No smile, please ✔

-5-

Všichni se sejdeme v jakési společenské místnosti a učitelky začnou přidělovat pokoje. Jako naschvál zde zbydu jako poslední, a tak se mne učitelka zeptá: „Proč nejdeš na pokoj? A která ty vůbec jsi?"
„Nejdu na pokoj, protože jste mi žádný nepřidělili," zamumlám a ona se začne přehrabovat v těch jejích papírech.
„Jo jasně, ty jsi Clarková! Ale jakto, že tě tu nemám napsanou na dívčím pokoji a jsi u kluků? To je divné," povídá si sama pro sebe a ja začínám potichu panikařit. U kluků na pokoji? To by bylo velký špatný.
„No jo, tak nic jiného se nedá dělat, protože žádné volné pokoje ani místa u holek nejsou, tak budeš muset přežít u kluků. A ačkoliv vím, že ty by jsi to neudělala, tak ti stejně musím říct, že je tu zakázán pohlavní styk. Dobrá, pokoj má číslo 37 a nachází se na druhém poschodí. Naštěstí tam budete jen tři," řekne mi a já zhluboka vydechnu.
   „Ale jak je možné, že jsem napsána na pokoji u kluků?" podivím se a všechny tři učitelky se na sebe otočí.
   „No, když jsem rozdělovala pokoje, dělala jsem to podle příjmení a asi ses mi trochu pomíchala s Tylerem. Moc se omlouvám," promluví jedna z nich.
   To mi ten týden tedy hezky začíná.
Nic víc neřeknu, popadnu svůj kufr, záhadným způsobem vyjdu ty dlouhé schody do druhého patra a mířím si to až skoro na samý konec chodby, kde by se měl nacházet můj pokoj. Potichu zaklepu a vyčkám, než mi někdo otevře. Ale když se zevnitř ozve vyzvání na vstup, otevřu dveře sama.
V pokoji se nachází tři postele, tři skříně a další dveře, které vedou nejspíše do koupelny. Tak ono kam jinam by mohly vést, že? Na jedné z postelí sedí někdo, s kým jsem na pokoji opravdu být nechtěla, jednoduše je to Daniell. Divím se, že není na pokoji s jeho ostatními přáteli. A na druhé posteli sedí vysoký blonďák s hnědýma očima, jehož jméno by mělo být Charlie. Oba dva se mnou chodí do třídy, pochopitelně.
„Co tu chceš?" vyprskne na mne Charlie a mám pocit, že mne zabije pohledem. Ale jelikož stále dýchám, nezabil mne, jupí!
„Ehm, stala se menší chybička, takže jsem na pokoji s vámi," řeknu trošku stydlivě a dám si kufr ke třetí volné posteli. Oba si vymění zmatené pohledy, z čehož jsem jaksi nervózní a opět mám strach. Proč se všeho tolik bojím?
„Fajn..." promluví Daniell a zní to, jako by ještě chtěl pokračovat, ale nepokračuje. Nechá jeho větu nedokončenou.
Jelikož vím, že máme jít ještě dnes na svah, začnu se pomalu převlékat do teplejšího oblečení. Řekla bych, že mi jsou jejich pohledy jedno, ale nejsou, spíše mne znervózňují. Zase jsem nervózní, co? Ach, bože!
Celou dobu se na mne dívají, ale stejně na mně není nic k vidění. Možná moje nehezké křivky? Hm, to asi ne. Asi mne sledují, protože jim přijdu vtipná, tak jako každému na škole. Ale tak co už, jsem na to jakýmsi způsobem zvyklá.
„Můžete se otočit, prosím?" poprosím je, když si chci převléknout tričko. Možná, že pro ostatní holky by to problém nebyl, ale pro mne to problém je.
Oba dva protočí oči a pohled stočí na druhou stranu pokoje. Přes hlavu si přetáhnu tričko, které jsem měla doposavaď na sobě. Když ho už ale nemám na sobě, koukají se na mne dva páry hnědých oči. Sakra!
Rychle si obléknu triko, které jsem vytáhla z kufru a ani jednomu z nich nevěnuji pohled.
Vezmu si do ruky mobil a zjistím, že sraz máme za půl hodiny v té společenské místnosti.

***

„Kdo bude dřív dole?" zeptá se můj bratr a já se musím pousmát. Bacha, já jsem se pousmála!
„Fajn, ale připrav se na prohru," řeknu a zapnu si do vázání i levou nohu. Abych pravdu řekla, na snowboardu jsem od minulé zimy nestála, takže počítám s tím, že někde spadnu, ale i tak musím nad svým dvojčetem vyhrát.
Oba se postavíme a až to bratr odstartuje, pomalu se rozjedu. Bohužel mi má rychlost na něj nestačí, a tak zrychlím. Skoro hned ho doženu a chvíli na to ho i předženu.
Provokativně na něj mávnu, ale zase hned se věnuji sjezdovce, abych nějakého nevinného člověka nesejmula.
Už jsem skoro dole, kde se učí nováčci na snowboardu, a tak zpomalím, abych do nikoho z nich nenarazila, to by byla teprve sranda.
Jsem jen pár metrů od svého cíle, ale někdo se mi připlete do cesty a já dotyčnou osobu sejmu přesně tak, jak jsem nechtěla, aby se stalo. Bože, proč zrovna já?!
Dobře, zas taková sranda to není a ihned se zvedám z osoby, na které jsem doteď ležela. Ani nevím, kdo to vlastně je, dokud si nesundá brýle a já nepoznám ty hnědé oči patříc Daniellovi. Může být dnešní den ještě horší?
„Promiň, jsi v pořádku?" zeptám se a už stojím nad ním a bouchnu svého vysmátého bratra do ramene.
„V pohodě, je to moje vina," usměje se na mne. Já jen pokrčím rameny a rozjedu se dolů ze svahu. I přes to, že jsem tu jízdu takhle pokazila, jsem dole první, a pak se směju bratrovi, který mi teď dluží čokoládu. Nezmínila jsem se o tom, že kdo vyhraje, dostane od druhého čokoládu? Tak se zmiňuji teď.

***

Už se blíží čas večeře, a tak odejdeme ze sjezdovky zpátky do hotelu, kde se na pokoji převléknu rychleji, než stihnou dorazit kluci. Pak si sednu na postel s mobilem v ruce a začnu projíždět všemožné sociální sítě, které mám a čekám, až nás zavolají na večeři. Mezitím do pokoje přijdou i Charlie s Daniellem. Oba se převléknou, a hned na to nás začnou volat na večeři.
Telefon si dám do kapsy u kraťasů a sejdu dolů do prvního patra, kde je jídelna. U okýnka si vezmu jídlo a jdu si sednout k jednomu z nejzadnějších stolů, který je pouze pro čtyři osoby.
Večeři sním a vrátím se zpátky na pokoj, kde si hned po vykonání své večerní hygieny lehnu a pár minut na to usnu.