No smile, please ✔

-17-

Už to je asi týden, co jsem začala se svou změnou. Musím uznat, že to byl dobrý nápad. Už přestávám skrývat své emoce, začínám mluvit s lidmi a oni naopak se mnou. Nikdy bych neřekla, že budu tak spokojená, jako teď. Stejně tak, jako bych neřekla, že se ze mne a Daniella mohou stát kamarádi. Prostě vše přišlo teď. Já ani nevím, jestli toho nebudu v budoucnosti litovat, ale proč se zabývat budoucností, když žijeme v přítomnosti? Musíme si užít každého momentu, jako by byl náš poslední, protože nikdy nevíme, kdy se co může pokazit. Přesně tímhle heslem se nyní řídím, jelikož v minulosti jsem dělala přesný opak a nyní toho lituji. Takže pokud máte příležitost, s radostí jí využijte!
   No ale s tímhle dost! Myslím, že bychom mohli přejít k mému životu.
   „Brácha!" zařvu a mířím si to k němu do pokoje za účelem si vzít svůj čtenářský deník, který mi stále nevrátil.
   Už otevírám jeho dveře, když uslyším, jak na mne řve: „Streamuju!"
   Rychle zase zavřu pootevřené dveře a zašeptám tiché „sakra". To se nemělo stát. Teď jsem mohla několik let snažení během pár vteřin zničit. Vím, že bych si to nikdy neodpustila.
   Vrátím se do svého pokoje, lehnu si na postel, zabořím hlavu do polštářů a hlasitě do nich zařvu, jako bych si snad mohla vylít tu zlost, kterou na sebe mám.
   Zvednu hlavu a rozhlédnu se po pokoji. Za normálních okolností bych si nyní šla číst, ale teď nejsou normální okolnosti, tak sahám po telefonu a zapínám bratrův stream.
   V jeho komentářích se opakují otázky typu „Ty máš sestru?" či „Co to sakra bylo?"
   „Lidi, to byla má sestra. Ehm, překvapivě. Ale nemyslím si, že byste měli řešit mou sestru," mluví naprosto klidným hlasem a v jeho obličeji se zračí pouhá jistota a klid. Nezáří z něj žádné obavy ani nic podobného. Já být na jeho místě, asi bych zpanikařila.
   Jediné, co mne napadne, je napsat mu.
Já: Promiň, že jsem tam tak vtrhla. A nemohl bys jim říct, ať to neřeší?😪
   „Tak jo, ségra mi píše, že to nemáte řešit. Prosím, neřešte to, ano?" ozve se za chvíli a já mu v duchu poděkuji. I když mu poděkuji i v realitě, ale to až skončí svůj stream.
   „Máte ještě někdo nějaké otázky? Myslím ty, které nejsou mířené na mou sestru. Jinak ano, většina z vás ji zná, ale to je vše, co vám o ní povím." I když on jim o mně nic jiného neřekne, stejně mám špatný pocit, jako kdyby naše tajemství mělo být v brzké době odhaleno. Možná, že už by to nevadilo tolik jako dříve, ale stejně by to bylo takové divné. Stejně tak, jako je divná má náhlá změna.
   Vypnu bratrův stream a zadívám se do stropu. Na chvíli se ztratím ve svých myšlenkách, ale nakonec mne z nich vytáhne zvuk messengeru, který se rozlehne celým mým pokojem.
   Popadnu telefon a znovu ho odemknu.
Daniell: To nebylo úmyslné, co?
   Hned vím, na co naráží, a tak mu ihned odepíšu, že ne.
Daniell: Nechceš zítra opět po škole do kavárny?❤
   Stále nechápu, proč mi posílá srdíčka, ale neberu mu to. Ať si je posílá do hallelujah.
Já: Moc ráda půjdu😏
   Daniell: Děkuji ti, dobrá vílo 😄
   Já: Máš za co🙄
   Na zprávu mi už neodpoví a já už se začnu pomalu chystat ke spánku.

***

„Zase tam jako minule?" zeptám se mého kamaráda, který se belhá vedle mě.
   „Jo, přesně tam," usměje se na mne. Poslední dobou si čím dál tím více užívám jeho přítomnost. Nechápu proč, ale on mi vždy dokáže vykouzlit úsměv na rtech, i když je venku zataženo a na úsměv mi není. Možná, že se se mnou něco děje, ale já stále nevím co. Ani si nedokážete představit, jak obtížné je žít s něčím tak novým, tak neznámým a tak vzdáleným a přitom blízkým.
   Po několika minutách rozhovoru dojdeme do kavárny a objednáme si to co naposledy. Je tu ta stejná servírka, která až moc nápadně pokukuje po Daniellovi.
   „Můžeš mi to vysvětlit?" začne Daniell a v zápětí pokračuje: „Jak to, že vždy, když tě vidím, mám chuť se usmívat?"
   „Promiň, na to odpovědět nedokážu. Ale ráda bych na to odpověď znala. Myslím, že máme stejný problém," vydechnu a zadívám se hluboko do jeho očí, které jsou stále šedé stejně jako před týdnem.
   „Myslíš, že to něco znamená?" Jeho pohled spočívá na mých rtech a já se obávám, že v jeho mysli se odehrávají nekalé věci.
   „Vše má svůj význam, ať už je sebemenší," usměju se na něj, přičemž nám servírka donese kafe a horkou čokoládu.
   „Kam ty na to chodíš?" Hodím po něm nechápavý pohled. „Na ty tvá moudra. Takhle to znělo hnusně, ale vždy řekneš něco, co bych nikdy nečekal a překvapíš mě tím."
   „Já nevím. Vždyť to ani není chytrý. Prostě jen kecy, no," protočím oči a usrknu si svého kafe.
   „Každý kdo chce, najde si v tom hlubší význam. A kdo nechce, ten ho tam nenajde," pokrčí rameny a to mne donutí k úsměvu. Vlastně mne k úsměvu nutí jen jeho přítomnost, kterou mi dopřává každý všední den, za což jsem neskutečně ráda. Musím přiznat, že víkendy bez něj jsou dlouhé, a možná i nudné. Chybí mi to, jak jsme na lyžáku u sebe byli 24/7. V tu dobu mi to přišlo jako samozřejmost, ale když na to teď zpátečně pomyslím, dojde mi, že v tu dobu jsem ho měla jen jako spolubydlícího. A teď? Teď jsme kamarádi, kteří zašli asi dál. Možná se toho mezi námi stalo příliš za těch pár týdnů a já bych byla schopna vyjmenovat všechny hezké chvíle s ním. A to jsem nikdy nedokázala.
Skutečně je tu něco špatně...

Dneska trochu později, ale přes den nebylo moc času. Líbí?
-Lemi