No smile, please ✔

-4-

Celý víkend se stane jakýmsi zmatkem, kde se jen balí a nakupuje. Máma neustále zmatkuje, a já jsem ze všeho nervózní. Nevím, co čekat a to je příšerné.
Nyní je pondělí ráno a já si kontroluji veškeré své věci, abych si nic nezapomněla, protože to by pro mne byl až moc velký problém. Nechci se někoho ptát, jestli nemá tohle či tamto. To prostě nejsem já.
   Když zkontroluji, že mám vše, což doufám, že mám, tak sejdu i s kufrem schody dolů, kde na mne již čekají rodiče a bratr. Nebude nápadné, když pojedeme stejným autem? Bude, a z toho mám také strach. Co když si někdo dá dvě a dvě dohromady? Výsledek by byl katastrofa.
Všechny věci dáme do kufru auta - divím se, že se to tam vejde - a sedneme si s Taylorem na zadní sedačky, je snad jasné, že táta řídí a máma sedí na místě spolujezdce. Ke škole to máme jen kousek a já se ani nenandávám na tu chvíli sluchátka, stejně by to bylo zbytečné.
Za pouhých pár minut zastavíme u školy a já vylezu jako první. Moc lidí tu není, pomyslím si a rozhlédnu se kolem sebe. Vidím tu zatím jen jednu holku, která chodí do třídy s mým bratrem.
„Nebojte, budu na sebe dávat pozor a všechny tyhle věci. Mám vás ráda," řeknu a obejmu rodiče, kteří už vylezli z auta, stejně tak mé dvojče. Oni se jen tiše zasmějí, ale to už si vyndávám věci z kufru a mířím k jedné z laviček, na které se můžu usadit, jelikož je na ní jen trochu sněhu, který smetu.

Nashromáždí se tu již obě třídy třetího ročníku a přijede autobus, kterým bysme údajně měli jet. Několik učitelek, které jedou s námi, kontrolují, zda-li jsme všichni a že nikdo nechybí, což jim zabere asi půl hodiny.
Nakonec jsme všichni a ony nám dovolí nastoupit do autobusu, kam se všichni hrnou, jen aby získali dobrá místa, ale stejně největší souboj se odehrává na zadní pěti-sedačce. Já se nikam nehrnu, počkám až všichni nastoupí a já si vlezu do autobusu, aniž bych se musela rvát davem mých spolužáků. Nestojí mi to za to.
Vlezu do autobusu a rozhlížím se, abych našla volné místo. Nikde nevidím dvě volná místa vedle sebe, abych mohla sedět sama. Pohledem zavádím o Daniella, který mi naznačuje, abych si sedla k němu. Ehm, co?
Asi je mi jedno, že si sednu vedle někoho tak populárního, ale aspoň dotyčného znám a nebudu sedět vedle někoho, s kým jsem nikdy nepromluvila - popravdě to jsou všichni mí spolužáci právě kromě Daniella a mého bratra.
Jdu k brunetovi a sednu si vedle něj. Sakra, co se to tu děje?!
Kývnu mu na pozdrav a on se malinko usměje a zakroutí hlavou. No jo, asi jsem všem k smíchu. A čemu se divím?
Periferním viděním spatřím Ellenu, která se na mne nasupeně dívá. Představuji vám Ellenu Walters, dívka s platinově blonďatými vlasy, nosí výhradně růžovou, její sukně jsou příliš krátké a svými nehty by mohla kuchat projekty na biologii. Samozřejmě, že ji velice záleží na její popularitě, a proto tolik stojí o Daniella, který ji ale několikrát veřejně odmítl. Ani mi jí není líto, spíše mi je k smíchu.
„Hej Danielli, tady máš," řekne tiše nějaký jeho kamarád, který sedí za námi. Pak uvidí mě a zarazí se. „Co ta tady sakra dělá?"
„Díky," poděkuje Daniell a převezme nějakou krabici džusu. To nebude džus. „Sedí tady."
Jeho kamarád nevěřícně zakroutí hlavou a dál už nám pozornost nevěnuje.
Daniell se napije džusu, a pak mi nabídne. Nevím proč, ale krabici si od něj převezmu a trochu se napiji. Hned ucítím, jak mne nápoj pálí v krku. Já věděla, že to není džus. Teda možná v tom bude nějaké malé procento džusu, ale jinak to chutná jako vodka. Abych pravdu řekla, nechutná mi to. Možná mi to nechutná, protože nejsem zvyklá na alkohol, nebo je to prostě hnusné. Nevím.
Zašklebím se a vrátím krabici Daniellovi, který se z ní znovu napije. Nechápu, jak to může někomu chutnat, vždyť je to odporné.
Slyším, jak autobus startuje a pomalu se rozjíždí, ale to už mám na uších nasazená sluchátka a ignoruji okolní svět. A co dělám dalších šest hodin? Spím. Jednoduše prosím celou tu cestu, která by mne normálně čekala, a při které bych se asi unudila k smrti, přeci jen se nemám s kým bavit.

Vzbudí mne někdo, kdo na mne šeptá, že mám vstávat, ale já to nějak ignoruji. Myslím, že to je jen součástí mého snu, ale nejsem si tím jistá. Ale mně se nic nezdá, nevidím žádný obraz, jen černo. Takže už jsem asi vzhůru a mám jen zavřené oči.
Otevřu oči, do kterých mne udeří nepříjemně ostré světlo. Ještě bych spinkala.
„Už to vypadalo, že se neprobudíš," řekne Daniell a malinko se pousměje. Všímám si, že autobus je skoro prázdný a většina už si venku rozebírá své věci.
„Krásná představa. Furt jen spát a nemuset se o nic starat, jó, to bych brala," zasním se a kouknu se na něj, jak se usmívá, asi se mu to taky líbí. No a komu by se nelíbilo, že?
   „Tak jsi už, potřebuju už na vzduch," popožene mě, protože se k odchodu moc nemám.
Nic mu na to neřeknu, nevím co bych mu na to měla říct. Ani se na něj po cestě neotočím a i s mými veškerými věcmi jdu do hotelu, kde jsme ubytovaní a čekám tam na to, až mi přidělí pokoj, který budu ovšem sdílet s dalšími dívkami. Upřímně? Jsem z toho psychicky na dně.