No smile, please ✔

-29-

„Co máš dneska v plánu?" zeptá se mne Daniell, který mne momentálně škrábe na zádech.
   „Hm, když se na to tak koukám, tak dnešní den věnuju uklízení," pokrčím rameny a už si představuji ten nechutný bordel po celém domě.
   „Chceš pomoct?" nabídne se, což mi od něj přijde hezké.
   „Jo, pomocná ruka by se mi hodila," usměju se na něj. Pomalu vstanu a jdu se osprchovat, abych nesmrděla vším tím alkoholem a těhlech podobných věcí.
   V koupelně si i vyčistím zuby a obléknu se do černého tílka a červených, možná až moc krátkých kraťasů. Ale teď je mi můj vzhled úplně jedno, protože mne nikdo, skoro nikdo, neuvidí.
   Vrátím se zpět do pokoje a jdeme s Daniellem oba dolů ze schodů.
   V horním patře jsem zatím neviděla žádné odpadky, ale v prvním patře je to úplný opak. Tam je jeden odpadek vedle druhého.
   „Dojdi prosimtě vzbudit tyhle lidi," ukážu na osoby, které se po sobě válí na našem gauči. On kývne a já si zatím jdu do kuchyně pro pytle na odpadky. Dnes jich bude potřeba asi trochu více.
   Vezmu zatím dva a chci vzbudit Aylu, která spí na kuchyňské lince. Nemyslím si, že je to pohodlné, ale je to její bolest zad.
   „Aylo," zašeptám, „vstávej." Ona jen něco zaskučí a začne od sebe odlepovat víčka, které má slepené rozteklou řasenkou a všemi těmito přípravky.
   „No do prdele," chytí se za spánky a v obličeji se začíná zelenat.
   „Prosím, koupelna je támhle," ukážu na dveře, k nimž se ona rozeběhne a já slyším dávivé zvuky. Co vám budu povídat, nic hezkého to na poslech nebylo.
   Nechám ji tam a jdu do obývacího pokoje za Daniellem, kterému se už podařilo rozehnat tu kupu lidí ležících na sobě.
   „Nikdo jiný tu už není, takže se asi můžeme pustit do uklízení," natáhne ruku Daniell a já mu do ní dám pytel na odpadky.
   „Jen potřebuju ještě otevřít všechna okna a dojdu vzbudit bratra," kývnu na něj a začnu otevírat okna, která sem vpustí čerstvý ranní vzduch.
   Když jsou všechna ve spodním patře otevřená, vydám se nahoru po schodech.
   Nejdřív otevřu v ložnici rodičů, kde ještě ustelu postel, to samé udělám u sebe v pokoji a v pokoji pro hosty.
   Zaklepu na poslední dveře v tomto patře.
   „Brácha?" zařvu přes ně a uslyším nějaký pohyb v posteli. Zaklepu znovu. „Vstávej a pojď mi pomoct."
   Chvíli trvá, než se ozve nějaký zvuk, ale pak se otevřou dveře, z nichž vykoukne blonďatá hlava. Rozhlédne se po chodbě, a pak mne vtáhne do pokoje.
   V jeho posteli je i Jake, který ještě spí.
   „Omlouvám se, že jsi se to dozvěděla takhle, ale bál jsem se tvé reakce. Včera mi ale došlo, že se bát nemusím, takže mi to promiň," zašeptá a mne ihned dojde, o čem mluví.
   „Jsem ráda, že to vím a mé reakce jsi se bát nemusel. Ehm, a co rodiče?" zeptám se ho šeptem, abych nevzbudila Jakea.
   „Mám v plánu jim to říct zítra, a byl bych rád, kdyby jsi tam byla jako má podpora. A nezapomeň, že to zůstane jen mezi námi třemi," ukáže na kluka v posteli a já mu kývnu.
   „Platí, ale vyvětrej si. A mohl bys nám jít dolů pomoct uklízet," usměju se na něj.
   „Jo, přijdu," řekne a já odejdu z jeho pokoje. Sejdu zpátky dolů, kde už Daniell začal uklízet všechny ty použité kelímky válející se na zemi.
   „Ty jsi tak hodnej," obejmu ho zezadu a vdechnu jeho úžasnou vůni. Otočí se na mne a já ho teď objímám úplně normálně. On mi objetí s radostí opětuje.
   „Já vím," zašeptá mi do ucha a oba se trochu zasmějeme. Skloní se ke mně a políbí mne. Stále se nemohu nabažit jeho jemných rtů a pohybů, které s nimi umí. Jeho ruce jsou opět na mém zadku a hladí jej.
   Odtáhnu se od něj a zahledím se do jeho šedých očí.
   „Díky, že tu pro mě jsi," zabořím hlavu do jeho hrudi, která se pravidelně zvedá.
   „Neděkuj mi za to," dá mi pusu do vlasů, což způsobí, že si přijdu jako malé dítě.
   „Budu ti za to děkovat. Za všechno," zasměju se mu do hrudi a on se napne.
   „Tak jdeme uklízet, ne?" promluví do ticha a já jen kývnu. Popadne pytle a začneme sbírat všechen bordel.

***

„Hotovo!" zaraduji se, když uklidím poslední kousek domu.
   „Nezajdeš se mnou na oběd?" nabídne mi Daniell, který mne s úsměvem na rtech pozoruje.
   „Ráda, v kolik?" zeptám se.
   „Až se připravíš," řekne a já s radostí kývnu a odejdu se do pokoje převléct. Obléknu si černé legíny a svou tie-dye mikinu. Vlasy si rozčešu a na oči si nanesu jen řasenku, protože jsem líná se sebou něco teď dělat.
   Popadnu telefon a jdu zpátky dolů za Daniellem, který právě s někým telefonuje. Ukáže mi prstem, ať počkám.
   „To není dobrej nápad," odpoví někomu do telefonu. „Když já nevím. No tak fajn," zabručí a típne hovor.
   „Děje se něco?" zeptám se s obavou v hlase a opět si s ním propletu ruku.
   „Jo, právě mi volala máma. Ehm, a chce, abych přišel na oběd domů, tak jsem jí řekl, že jdu na oběd s tebou, ale ona se nedala a řekla, že mám přijít i s tebou," nadechne se a zadívá se mi hluboko do očí.
   „Jo, proč ne? Aspoň poznám tvojí rodinu. Nevadí, že tam půjdu takhle?" Ukážu na své oblečení a on zakroutí hlavou. „Tak jdeme," usměju se na něj a mezitím si obuji své černé vansky.
   „No tak dobře." Také se obuje. Vyjdeme ven, kde je chladněji než včera a já jsem ráda, že jsem si na sebe vzala mikinu.
Proč mám pocit, že se oběd změní v katastrofu?

Názor?
-Lemi