No smile, please ✔

-11-

„Hej, Mar," vzbudí mne Daniellův hlas. Pomalu otevřu oči a promnu si je. Opět cítím bolest hlavy, škrábání v krku a celkově mi je na nic.
„Co je?" zašeptám svým nehezkým chrapotem, který zní hůře a hůře. Sama se divím, že můj jemný hlas zní teď takhle příšerně.
„Chtěj s tebou mluvit učitelky." Zívnu si a líně se zvednu. Protáhnu si záda, která zakřupou a já se vydám chodbou, na které se ozývají hlasy z pokojů, což naznačuje, že už je více než pět hodin. Sejdu schody a zaklepu na první dveře v chodbě.
Otevře mi učitelka na chemii.
„Prý jste mě volali, tak jsem tady," řeknu, když na mne chvíli nechápavě kouká.
„Jo aha, to jsi ty. Pojď dál," pobídne mne ke vstupu dovnitř. Já trochu váhám, ale vstoupím. Jsou tu všechny tři učitelky.
„Jen bychom byly rády, kdyby jsi nám řekla, jak se cítíš," vřele se na mne usměje angličtinářka.
„No, není mi úplně nejlíp," řeknu potichu a sklopím svůj zrak do země. A znovu se rozkašlu. Nejraději bych to zastavila, ale nejde to.
„To zní hrozně. Máš nějaké prášky na to?" ujme se slova matematikářka.
„Nemám, kde bych je asi vzala?" odpovím jí trochu drzeji, než jsem zamýšlela.
„Zvládneš to tu do zítra, že?" ujistí se mne učitelka na chemii a já jí přikývnu. Vážně už je čtvrtek?
„Tak si běž lehnout a ať je ti líp," řekne matematikářka, ale to už odcházím z jejich pokoje a mám namířeno do jídelny, kam se za chvíli všichni nahrnou kvůli večeři. Já si dám opět ten nechutný čaj a ještě si k tomu vezmu malý krajíc chleba. Se vším do jdu sednout k nejmenšímu stolku a začnu pomalu jíst chléb.

„Neseď tam tak sama. Pojď sem." Od mého příchodu, který je vzdálený pouhých pár minut, se tu všichni nahromadí a teď na mne volá Sally.
Zvednu se a dojdu k tomu velkému stolu a sednu si na jednu z posledních volných židlí. Bohužel i s mým usednutím na sebe strhnu pozornost a s ní i šepot. Pak mi dojde proč - mikina. Sakra... Proč mi to nedošlo.
„Jo, dobrý. Mám na sobě něco barevnýho, tak se z toho nezblázněte," zvýším hlas bez uvědomění. Ale pár vteřin na to si to uvědomím. Všichni utichnou a já těkám pohledem po nějaké mé záchraně.
„Jo, dokonce i umí mluvit." Dostaví se má záchrana Daniell a já mu jsem neuvěřitelně vděčná. Pohledem mu poděkuji a on přikývne.
Do konce večeře tu panuje celkem tíživé ticho, ale když se pak všichni společně vydáme do pokojů, rozhovor se konečně rozjede, za což jsem ráda.
Dojdu s mými spolubydlícími na pokoj a Daniellovi slovně poděkuji.
„Nemáš vůbec za co," odpoví mi a pousměje se tím svým lišáckým úsměvem. Přijde mi, že teď přede mnou něco tají.
„Co mi tajíš?" zašeptám mu do ucha a on se celý napne. Nevím proč, ale opravdu se tak stane.
„No... Za chvíli jdeme na dvacítku, a já bych byl rád, kdyby jsi šla s námi," řekne. Chvíli si to promýšlím, ale nakonec souhlasím. Možná jen kvůli tomu, že je to poslední noc tady a nic podobného asi už nezažiji. Ne s tímhle kolektivem.
„Takže, jdeme?" zeptá se nejistě a já, společně s Charliem, kývnu. Do své klokaní kapsy na mikině si dám telefon a všichni odejdeme z pokoje. Po cestě se k nám připojí ještě blonďatý Tate, který jde vedle mne. Možná, že jde až příliš blízko. Přijde mi, že každým krokem je mi blíž, a v tom se nemýlím, protože za pár metrů cítím jeho ruku na svém zadku, který zmáčkne.
Hodím po něm naštvaný pohled.
„To není špatný." Skloní se a zašeptá mi to do ucha Tate. Jeho ruku svou rukou chci odstranit, ale na to nemám sílu. Myslím, že jsem jen ze všeho teď unavená. Jinak celkem sílu mám. On mé tužby ale nevyplní a jeho ruka zmizí až u dveří od pokoje s číslem dvacet.
Všichni tam vejdeme a my čtyři si sedneme společně na jednu postel, ačkoliv jsem protestovala, tak tam sedím se třemi kluky.
Když se pokoj náplní až k prasknutí, Tate otevře první láhev vodky. Sakra, kde ten alkohol furt berou?
Všimnu si svého bratra, se kterým si vyměním pohled a on několikrát nadzvedne obočí. Já mu naoplátku ukážu svůj prostředníček a ironicky se usměju. Nikdo si našeho malého divadélka nevšiml.
Opět v ruce držím kelímek, ve kterém se nachází průzračná tekutina, vypadající jako voda, ale voda to není. Spíše něco jako vodka to bude. Přičichnu k tomu a sama se podivím, že to voní jako limetka. Divím se nad tím, kolik mi toho nalili, protože minimálně dvě třetiny kelímku jsou plné. A ten kelímek není nijak malý. Achjo, proč jsem souhlasila?!
Přilnu si malinko ze svého kelímku a divím se, že je to tak sladké a zároveň hořké. Ale chutná to dobře. Netušila jsem, ze to bude tak dobré.
Sice to není džus, ale i tak vypiji celý kelímek skoro až do poslední kapky. Daniell sedící vedle mne mi hned dolije a já neprotestuji.

Mám v sobě asi čtyři kelímky té hnusné vodky. Svět se mi začíná točit a já si teď v kapse jen tak šmátrám, jako bych tam snad mohla něco najít. A opravdu se tak stane, nahmatám něco celkem měkkého, a tak to vytáhnu.
Vytáhnu ze své kapsy cigaretu a usměju se na ni. Uuh, kamarádka.
„Máte někdo... Ehm, jak se tomu říká? Jo, zapalovač?" zeptám se, protože svůj růžový nosím v podprsence, a tu dnes nemám.
Chvíli na to mi Jake podává černý zapalovač, kterým si zapálím svou první cigaretu za tenhle týden.
Vrátím mu zapalovač a popotáhnu z cigarety, jež mi nehorázně moc chyběla. Jak jsem si svých dvacet kamarádek mohla nechat doma?
Vyfouknu kouř a zase nasaji tu chuť. Jak mi to chybělo! Možná ne tolik, ale ta potlačována tužba byla vždy se mnou. Pronásledovala mne po celou dobu tohohle týdne a já jí teď potlačila.
Dokouřím cigaretu a nedopalek hodím z okna ven do sněhu.

Pokud objevíte nějaké nesrovnalosti v příběhu, tak mi prosím napište, děkuji.
-Lemi