No smile, please ✔

-13-

Opět se jeho rty dotknou těch mých. Nevím, co mám dělat. Mé tělo zaplaví nová vlna toho pocitu, který neznám. On pomalu začne svými rty pohybovat a já se ho snažím napodobit. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Nikdo mne nikdy nepolíbil. A teď to přijde takhle rychle? Jen za těch pár dní se změnilo tolik věcí a zažila jsem tolik věcí poprvé. Vážně jsem v reálném světě?
Odtrhnu se od něj a zadívám se do jeho očí. Víte, jak se vždy v knihách popisují emoce, které se dají vyčíst z očí? Tak přesně tohle neumím. Nedokážu poznat podle očí nic, nevidím v nich ty takzvané jiskřičky, nedůvěru ani zamilovanost. Prostě nejsem obdařena tímhle darem, ale když s tím člověk odmala žije, nedokáže si představit, že to umí. Ale teď by mne zajímalo, co by v nich mé knižní hrdinky viděly. Zajímalo by mne co on vidí v mých očích, protože ani já sama nevím, co cítím. Vidí tam ten neznámý pocit? Nebo něco jiného, tak neobjeveného?
„Promiň," sklopí zrak a mně se do tváří vžene krev. Předpokládám, že vypadám jako rajče, jenže tomu nemohu zabránit.
Vždy dívky v knihách jsou naštvané, že jim někdo ukradl jejich první polibek, ale já jsem za to poněkud šťastná. Ano, vím, že se o to snažil už jednou, ale až teď mu to vyšlo. Možná, že mu to vyšlo, protože to zkusil tentokrát za poněkud jiných okolností.
Opět přijde můj záchvat kašle, ale už naštěstí není tak hrozný jako včera. Už to není tak suché a tolik mne to nebolí.
„Ne-neomlouvej se," zakoktám a zadívám se na strop, který mi teď přijde hrozně zajímavý. Uh, hele! Tam je pavouk, fuj. Ještě, že už tady nebudu spát další noc.
Chystá se říct ještě něco, ale do pokoje vtrhne Charlie a už se ani nediví, že nás vidí pospolu.
„Odjíždíme za hodinu," oznámí a začne si chaoticky házet věci do svého kufru, přičemž se ještě svléká a vypadá to celkem komicky.
Podíváme se na sebe s Daniellem ve stejný moment a on se na mne usměje a pohledem střelí po chaotickém Charliem. Pokrčím nad ním rameny a vezmu si do ruky telefon. Opět mi píše matka, která se mne ptá, kdy dorazíme. Odepíšu jí, že okolo osmé.

***

„Sedneš si zas ke mně?" zeptá se mne Daniell, když máme nastupovat do autobusu.
„Ale sedím u okýnka," stanovím si podmínky a on pokroutí hlavou. Ale ne tím způsobem, kterým by naznačoval, že ne, nýbrž pobaveným způsobem.
„Fajn," usměje se a nastoupíme do autobusu. Zeptám se ho, kam si mám sednout a on mi ukáže na jedny z nejzadnějších sedadel. Pokrčím rameny a sednu si tam. Batoh si hodím pod nohy a čekám, až se na sedačku vedle mne nasouká Daniell. A když se tak stane, čekáme, až se naplní celý autobus a nikdo tu nezůstal. Mezitím si z kapsy od své černé mikiny vyndám sluchátka a přes bluetooth je připojím k telefonu. Chvíli mi trvá, než si vyberu playlist, ale když se tomu tak stane, nandám si sluchátka na uší a hudbu si do nich pustím opravdu nahlas. A co, že ostatní uslyší hudbu, kterou poslouchám, teď mi na tom nezáleží.
Ještě chvíli hraji hru, ale pak mi nabídne Daniell krabici s džusem, je stejná jako ta cestou sem. Odmítnu, protože vím, co se nachází vevnitř. On se malinko napije a pošle to dál. Divím se, že na to učitelky ještě nepřišly.
Učitelky si zkontrolují, jestli jsme tu všichni, a pak vyjedeme.
Opřu si hlavu o okno autobusu a mé oči začnou pomalu klesat.

Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že venku už je tma a autobus se pomalu vyprazdňuje.
„Mar, vstávej. Už jsme tady," zašeptá na mne Daniell a já zvednu svou hlavu, kterou jsem měla položenou na jeho rameni. Usínala jsem s hlavou na okýnku, ne?
Uklidím si svá sluchátka do batohu a čekám, až se Daniell zvedne, abych mohla odejít. Musíme ale čekat déle, protože ulička je ucpaná.
Beze slova vyjdeme z autobusu, každý si vezme svůj kufr a vydáme se za rodiči. Ti mí stojí stranou ode všech i s mým bratrem.
„Ahoj," pozdravím je potichu a opět mi přijde, že mám horší hlas než dopoledne, to bude tím spánkem. Všímám si, že sněží a sněhové vločky mi padají do vlasů jako malé ozdobné předměty.
„Ahoj," obejme mne máma, a pak se společně vydáme do auta.
Dorazíme domů a já si to i se svým kufrem mířím do pokoje, abych všechno mohla vybalit.
„Přijdete nám pak říct, jaké to bylo?" zeptá se táta a my s ním souhlasíme. Domluvíme se, že za hodinu přijdeme dolů do obýváku.
Vybalím si své věci a většinu z nich odnesu do špinavého prádla, zbytek věcí si uklidím do skříně, a pak jdu dolů, protože hodina uplynula podezřele rychle.
„Tak jaké to bylo?" začne máma hned, co se usadím na šílené pohodlný gauč, který je oproti hotelové posteli nadýchaným mráčkem.
„Super," zamumlám s kapkou ironie.
„Co to máš s hlasem?" zděsí se opět má máma. Její tmavé vlasy má dnes stažené do culíku a na sobě má modré triko a bílé džíny.
„Jen jsem trochu nemocná," protočím oči a ona se ke mne ihned nakloní a sáhne mi na čelo.
„Vždyť úplně hoříš," vyhrkne, jako bych snad umírali a hned někam odběhne, já nad ní jen protočím oči.
„A ty?" otočí se táta na Tylera.
„Užil jsem si to," řekne, ale to už se vrací máma s několika prášky v ruce. A v druhé nese sklenici vody. Řekne mi, že to mám všechno spolknout, a já tak učiním.
„A co tvé kamarádky, Marlee?" otáže se máma a opět si sedne nedaleko mé maličkosti.
Podíváme se po sobě s bratrem a on protočí oči a ironicky se na mne usměje.
„No, taky dobrý," zalžu jí a ona mi to nepochybně uvěří.
„A ten tvůj kluk?" zeptá se trapně táta a bratr se začne smát. Bochnu ho do ramene a řeknu mu debile.
„Asi fajn?" odpovím nejistě. „Jsem unavená, jdu si lehnout."
Odejdu od mé rodiny a hned po vykonání večerní rutiny si lehnu a usnu.

Líbí?
-Lemi