No smile, please ✔

-21-

„Marlee, vstávej." Uslyším hlas jakoby z dálky. Nepoznám, kdo je zdrojem hlasu. A nechápu, proč mne někdo budí o víkendu.
„Nech mě spát," zamžourám do pološera, kterým je pohlcen celý můj pokoj.
„Za hodinu sem přijedou naši kolegové, tak nechci, aby jsi před nimi obědvala v pyžamu." Z hlasu konečně poznám mámu, ale nechápu co mluví o obědu, vždyť je tak osm ráno, ne?
„Je na mě moc brzo," protestuji.
„Je jedenáct hodin! Zvedni tu svojí línou prdel a jdi se převléct," zvýší hlas, což mne konečně probere. Sednu si a hledím na mámu stojící ve dveřích.
„Jací kolegové?" zajímám se a při tom zívnu.
„Ty stejně neznáš, takže je to jedno," pokrčí rameny a než stihnou cokoliv namítnout, tak zmizí a zavře dveře.
Vstanu a zamířím si to do koupelny, kde se upravím, a pak jdu zpět do pokoje, kde si vyberu oblečení.
Po zvažování plusů a mínusů si nakonec obléknu světle modré džíny a černé triko s volánky na rukávech.

Domem se rozezní zvonek oznamující příchod kolegů mých rodičů.
Nezahálím a sejdu dolů po schodech až do předsíně, kde už vidím nějaké postavy. Z dálky poznám jen ženu, může a kluka, který je zhruba v mém věku, maximálně o dva roky starší.
Postavím se kousek od středu dění a čekám, až si mne někdo všimne. Nakonec si mne jako první všimne žena postaršího věku.
„A kdopak je támhleta slečna?" podiví se a ukáže na mou maličkost. Abych pravdu řekla, nesnáším, když mne někdo osloví slečna. Přijde mi to takové zvláštní.
„To je Marlee," představí mne máma a já uslyším tiché 'Co?'. Což mne upozorní na toho kluka. Poznávám světlé vlasy, které nemohou patřit nikomu jinému než Tateovi. Ale né!
„Marlee, to je Tessa, její manžel Craig a jejich syn Tate," usměje se na mne máma a já jí úsměv zaraženě oplácím.
Ozve se dupání, které naznačuje, že někdo sbíhá shody a mně to v ten moment dojde. Tyler. Jak to sakra vysvětlit Tateovi, a jak ho přinutit, aby mlčel?
„A tohle je Tyler," pronese ledově klidná máma, která nemá nejmenší tušení, co se tu odehrává.
Tyler při pohledu na mého spolužáka ztuhne a podívá se na mne dost nejistým způsobem.
Máma opět představí Tatea a jeho rodiče mému dvojčeti, a pak se vydáváme do kuchyně.
Já jdu na samém konci průvodu. Vedle mne jde, k mému neštěstí, Tate, jehož ruka se opět nachází na mém zadku.
„Můžeš mi říct, co tu dělá Ty?" nakloní se ke mně a zašeptá tato slova, na která jsem nebyla schopna odpovědět.
„Nikomu ani necekneš, protože stále mám kaktus," ušklíbnu se na něj, když se při slovu kaktus ošije. Že by tady někomu vadily kaktusy?
„Jo, nikomu nic neřeknu," pronese snad až vystrašeně. Dál už náš rozhovor nepokračuje, protože vejdeme do jídelny. On okamžitě pouští můj zadek a máma všechny usazuje tam, kam si naplánovala.
Já jako naschvál sedím mezi bratrem a Tatem. Jako lepší místo jsem fakt mít nemohla!
Máma začne každému nosit polévku, a když ji dostane každý, popřejeme si dobrou chuť a začneme jíst.

„Jak dlouho se tu vlastně zdržíte?" prohodí máma při dezertu na Tessu a Craiga.
„Já nevím, tak pokecáme a uvidíme, ne?" usměje se a vloží si do úst plnou lžičku dezertu.
„Dobrá. Vy se zabavíte spolu, že?" ukáže máma na nás tři a já s povzdechnutím kývnu na souhlas. Naši rodiče už vědí, že se známe a předpokládají asi, že jsme nejlepší kamarádi či něco podobného, v čemž se však mýlí.
Pomalu dojíme a já sama se vydám nahoru zpět do pokoje, kde se začnu převlékat do tepláků. A zrovna v moment, když si svléknu džíny, někdo otevře mé dveře a vstoupí.
„Vypadni!" zařvu a otočím se čelem ke dveřím, v kterých stojí Tate a zrovna si zkousl ret.
„Ne, tohle se mi líbí," zavře dveře a postupuje pomalu ke mně.
Cítím jeho teplý dech na svých tvářích a jeho teplo z rukou, které se každým momentem přibližují více a více k mému zadku. Jo, co jiného by Tate dělal?
Nejraději bych ho od sebe odstrčila, vyřvala si na něm hlasivky, ale mé tělo je jako zkamenělé a nechce ani minimálně spolupracovat.
V další chvíli už cítím jeho rty na těch mých a mé tělo zaplaví jiný zvláštní pocit. Ne ten, který znám od Daniella, tenhle je o trochu jiný. Nedokážu sice rozpoznat v čem, ale je tam nějaký rozdíl.
Chci ho odstrčit, ale mé ruce, jako by mi ani nepatřily, jako by byly cizí. Ale za to mé rty spolupracují. Bohužel nespolupracují se mnou, ale s ním.
Ruce najednou spolupracují, ale ne tak, jak bych chtěla, protože mu zajedou do vlasů. A to se divím, že tam dosáhnu.
Ani si neuvědomím, že on je shrbený a já musím stát na špičkách kvůli velkému výškovému rozdílu.
Připomíná mi to scénu z filmu, ale ve filmech vám bez povolení neotevře bratr dveře dokořán, ne?
„Co to tu kurva děláte?" vypískne jako malá holka a Tate se ode mne rychle odtáhne.
„Nic, jen jsem se nechal unést okamžikem. Promiň," zadívá se na mne omluvně. Já mu ale nemám v plánu odpouštět.
Teď přichází otázka: Říct to Daniellovi, nebo mu to tajit?

Názor?
-Lemi